Rubriky
Blog

Konec pánevní? Vemte hlavu do hrsti!

Některé porodní asistentky, duly, a někdy dokonce i lékaři (zarytí příznivci vaginálních porodů) začínají v ČR proklamovat jednu velkou populární lež: „konec pánevní je variací normálu“.

Ženy, NE!, konec pánevní NENÍ! variací normálu

Proč? Pokud něco dramaticky zvyšuje riziko úmrtí dítěte při porodu, NENÍ to variace normálu. A prezentace plodu koncem pánevním dramaticky zvyšuje toto riziko!

Abychom pochopili, proč prezentace plodu koncem pánevním dramaticky zvyšuje riziko úmrtí, je užitečné si připomenout některé základní principy porodu. V termínu porodu je hlavička dítěte obvykle jeho největší částí. To znamená, že pokud hlava sedí v pánvi, zbytek dítěte by ji měl následovat a ,,prolézt´´ bez obtíží (dystokie ramen je výjimkou). Kosti lebky plodu navíc nejsou pevné a mohou klouzat kolem sebe a po sobě, respektive se překrývat, což umožňuje „formování“ hlavy plodu dle porodních cest a její protažení přes pánev. V prezentaci miminka koncem pánevním je hlavička stále největší částí dítěte, ale nyní přichází do pánve nikoli jako první, nýbrž jako poslední. Což je problém, protože někdy není šance, že pánví skutečně projde a hlavička může v pánvi uvíznout, což často vede ke smrti dítěte.

Důvod, proč se dítě usídlí v děloze hlavou nahoru zpravidla existuje

Ok, možná si říkáte, že Vaše dítě bude takový malý odbojář a když všichni půjdou hlavou vpřed, ono půjde hlavou jako poslední, jen tak… z plezíru. Prostě povahový rys. Ostatně, možná období vzdoru začíná již v děloze, že….

Zřejmě Vás nepotěšíme. Děti zpravidla skončí v děloze v poloze koncem pánevním z mnohem prozaičtějšího důvodu. Tyto děti i jejich matky se totiž od zbytku populace liší. U dětí s prezentací koncem pánevním je mnohem pravděpodobnější, že budou mít vrozené anomálie. Takže dítě skončí v této poloze proto, protože hlavička je příliš velká na to, aby správně zapadala do pánve.

Matky, které nosí děti s touto prezentací, mají rovněž často anomálie dělohy, které narušují její tvar. Jinými slovy, dítě končí hlavou nahoru, protože spodní část dělohy nemůže jeho hlavu pojmout.

Rizika při porodu miminka v poloze KP

Rizika při porodu se dětí z KP pozice jsou vysoká. Když žena rodí miminko v klasické poloze (hlavou dolů), hlava obvykle rozšiřuje děložní hrdlo, které zároveň vyplňuje, což znemožňuje prolaps pupečníku (vypadnutí), což je stav, který běžně končí smrtí miminka. Naproti tomu zadeček, který je menší, tento prostor nevyplňuje, takže je výhřez pupeční šňůry mnohem pravděpodobnější.

Kromě toho, na rozdíl od klasického porodu, kdy jsou paže dítěte přitlačeny k jeho bokům, mohou paže dítěte v KP poloze v závěru porodu skončit vztyčené u hlavy zkřížené přes krk. Dítě pak nelze porodit, protože průměr hlavy a paží je příliš velký, aby se prošel přes pánev. Důsledek tohoto stavu je opět fatální.

Chcete přesná čísla? Tady jsou

V roce 2000 studia z Nizozemska (více než 60 000 porodů) zjistila, že u KP dětí narozených vaginální cestou bylo o 33 % vyšší riziko zranění nebo úmrtí ve srovnání s těmi, které se narodily pomocí císařského řezu.

Další studie týkající se porodů KP počty zpřesnila a stanovila přesná čísla. Celková míra úmrtí při vaginálním porodu miminka v pozici konec pánevní byla 0,3 % (tedy jeden ze 300) zatímco u plánovaného císařského řezu to bylo 0,05 % (tedy jeden ze 2000). Netřeba tedy dále dodávat, jaký způsob porodu je pro děti v poloze KP bezpečnější…

Rubriky
Příběhy

Bezmoc a ponížení

Otěhotněla jsem v době kovidové v podstatě náhodou, ale vzhledem k věku a chystající se svatbě, jsme věděli, že na miminko je ideální čas. Těhotenství jsem nijak neprožívala, bála jsem se doby mateřské, jelikož můj otec maminku hodně ponižoval, a nechtěla jsem, aby se partner choval stejně.


V pátek, tři dny do termínu, jsem byla v porodnici na kontrolu. Vše v pořádku, miminko ve výborné kondici, já zavřená.
V sobotu o půl4 ráno jsem začala cítit bolesti, byli nepravidelné, ale pro jistotu jsem vyžehlila poslední věci pro miminko, nachystala košík, zkontrolovala věci v porodní tašce. Ještě ten den jsem absolvovala oběd u tchýně, říkala jsem si, že bolesti budou asi poslíčci a byla v klidu. Večer jsem byla připravena jít spát, ale bolesti začaly sílit, tak jsem se rozhodla odjet do porodnice, kdyby náhodou.

V porodnici mi sdělili, že jsem na 3 cm a kvůli gbs pozitivitě si mě už nechali. Na sále jsem šla do sprchy, porodní asistentce jsem sdělila, že se obávám nástřihu, ale že jsem cvičila a masírovala hráz. Ta mě ujistila, že to bude v pohodě. Asistentku jsem potkala již na 3D ultrazvuku, byla mi velmi sympatická a já jsem jí věřila.

Po hodině mi asistentka řekla, že se neotvírám, a že mám tuhou porodní branku, takže by mi dala něco na rozvolnění, ať mám sílu na konec porodu. Vystrašená tím, že bych miminko nemusela zvládnout vytlačit, nechala jsem si onu látku dát do kapačky. Od té doby jsem byla jako na drogách, zvracela jsem, praskla mi voda, porod postupoval. Těšila jsem se až budu tlačit, kontrakce prodýchávala.  Když to přišlo, řekla jsem, že nechci na záda…jak byste chtěla …a šup jako beruška na zádech. Když jsem viděla chirurgický set, začala jsem brečet, že nechci aby mě stříhali. Uklidňovala mě, ale já věděla, že to udělají. Cítila jsem, jak potřebuju zadek položit níž, ale na zádech s nohama nahoru to nešlo, byla jsem bezmocná.

Střídali se směny, takže do místnosti vletělo snad 12 lidí. Maminko tlačte, tlačila jsme ze všech sil, doktorka na mě asi čtyřikrát skočila svým předloktím. Maminko tlačte a najednou to přišlo …šmik…cítila jsem neskutečnou bolest a malý byl venku. Od té doby jsem křičela bolestí. Čekalo se na placentu, malého mi dali na břicho. Vůbec jsem si nepřipadala jako máma, byl pro mě cizí. Když se mě zeptali, zda si ho můžou vzít, řekla jsem ano…brečela dál. Bylo mi jedno, co s ním bude, přála jsem si umřít. Měla jsem pocit, jakoby mě dole za něco tahali, křičela jsem, ať na mě nesahají. Cítila jsem se ponížená, zničená, moje já tam umřelo a byla to hrozná bolest, nejhorší v mém životě. Zlatá první doba porodní. Následně mě odváželi na sál, do anestezie, vytáhnout placentu. S partnerem jsem se rozloučila a brečela dál a doufala jsem, že už se neprobudím.


Ten nástřih byl to nejhorší, co mi kdy kdo udělal. Cítím se hrozně pokaždé, když dám kolena od sebe… připomíná mi to nohy ve třmenech a nemůžu se bránit. U gynekologa brečím a bojím se, co udělá. Doba od druhé doby porodní do teď, je nejhorší období mého života.

Rubriky
Blog

Porodní plán – 10 tipů pro uspokojivý a bezpečný porod

Začněme zhurta: Většina porodních plánů = přímá jízdenka do stanice zklamání. Až na jeden jediný, a to tento.

Zapomeňte teď na všechna jemná zrození, hypnoporody, orgasmické porody, porody bez bolesti apod. Náš alternativní porodní plán Vám pomůže předcházet zklamání , sebeobviňování či jiným nepříjemným pocitům, které se po porodu s dokonalým porodním plánem často objeví.

Následující porodní plán NENÍ plán řízení porodu. Je to řízení očekávání kolem porodu, aby byla zajištěna bezpečná, rozumná a uspokojivá porodní zkušenost. Ať už jste tedy prvorodička či se připravujete na porod další po předchozí traumatizující zkušenosti, budeme rádi, pokud Vám následujících 10 rad pomůže prožít porod uspokojivě.

Toto není porodní plán k dosažení porodu Vašich snů

Víte proč? No protože porod Vašich snů existuje na jediném místě – ve Vašich snech. Plánování porodu je ekvivalentem plánováním dítěte, které spí celou noc již od narození a pláče jednou za půl roku. Ano, může se to stát, ostatně nic není nemožné, ale není to pravděpodobné a očekávání, že se to stane, je jistojistě zárukou frustrace, zklamání a hněvu, když to nevyjde.

Toto je plán, jak zajistit (jak jen to je možné), zdravé dítě a zdravou, netrauma-tizovanou matku

Tak se hezky usaďte, pomalu se nadechněte a vydechněte, 3,2,1… Jdeme na to:

1) Neplánujte

Plánování porodu Vašeho dítěte má stejný smysl asi jako plánování počasí na Vaší svatbě, která bude za půl roku. Porod je proces, nad kterým stejně jako nad počasím nemáte nemáte žádnou kontrolu. Nemůžete vědět, jaký bude Váš porod, zda začne ráno, po noci kterou jste pěkně tvrdě prospala nebo zda začne v půl jedenácté večer po tom, co jste předchozí noc nemohla zamhouřit oči. Nevíte, jak velké bude Vaše dítě, UTZ odhady jsou stále jen odhady. Nemůžete také vědět, jak velké bolesti budete mít, jak bude Vaše tělo bolest tolerovat a jak bude samotný proces porodu tolerovat Vaše dítě. V neposlední řadě (většinou) nemůžete nijak ovlivnit, jaký personál u porodu potkáte.

2) Respektujte podstatu porodu

Porod je hodně silná zkušenost a navíc je to též potenciálně život ohrožující proces. Porod je jako vichřice či povodně. Nemůžete jej ovládat, prostě musíte udělat to nejlepší, co je v danou chvíli možné. Nevěřte porodu, nevěřte přírodě, nevěřte tomu, že stačí věřit a tělo samo si s porodem vždycky poradí. Pouze hlupák věří tomu, že jeho myšlenky mohou zabránit vichřici či povodním.

3) Připravte se, že zažijete nejhorší bolest svého života

Porod je v Bibli popisován jako trest od Boha. A věřte tomu, že to tam není napsáno bezdůvodně. Mezi odborníky na bolest a její zvládání je všeobecně uznáváno, že porodní bolest, je nejhorší bolest, jakou kdy zažijete.

Je naprosto nezbytné mít realistická očekávání ohledně porodních bolestí. Zpravidla je největším zdrojem zklamání pro ženy to, že věřili lžím o porodních bolestech, které ve skutečnosti zase tak moc nebolí a dalším nesmyslům, kterými je tak rád krmí ,,přírodní porodní průmysl´´ Možná jste to ostatně už samy slyšely. Kontrakce vlastně nejsou bolesti, ale „vlny“, existuje rozdíl mezi „dobrými“ bolestmi (porod) a„ špatnými “bolestmi (všechny ostatní zdroje bolesti). Źe bolest při porodu je prospěšná, že porod je„ orgasmický “nebo jemný, krásný, bezbolestný, že poorod bolí jenom kvůli strachu rodička a bla, bla, bla, bla, bla…. Ženy ne, prosím ne, nevěřte tomu. Zdrojem bolesti je dítě vytlačené z vašeho těla. To je ten důvod.

Nepíšeme to tady proto, abychom vás vyděsily, to opravdu ne. Pravý důvod, proč to tu píšeme je, abychom Vás připravily. Poctivost je základní hodnotou v lékařské péči. Nevěřte lidem, kteří vám lžou o bolesti, nevěřte lidem, kteří Vám říkají, že to přece nebolí, když Vy samy cítíte opak.

4) Neříkejte lékům proti bolesti dopředu rázné ne

Nedělejte žádná rozhodnutí ohledně medikace proti bolesti dříve, dokud porodní bolesti nezažijete. Neškrtejte si v mysli možnost epidurálu již předem. Počkejte, až bolest sama pocítíte a poté se teprve rozhodněte, zda tišit porodní bolest potřebujete, či nikoli. Nesnažte se sama sobě nic dokazovat.

5) Důvěřujte preventivní péči

Celé porodnictví je v zásadě postaveno na systému preventivní péče. Jde o testy a postupy, které monitorují komplikace, které by mohly nastat tak, aby je bylo možné zvládnout brzy, ideálně co nejdéle před tím, než nastanou. Odporovat porodnickým testům a preventivním postupům (např. UTZ, měření ozev apod.) je jako odporovat kolonoskopii, když máte více než 50 let. Jistě, většina lidí, kteří mají kolonoskopii, nemá rakovinu tlustého střeva, ale to neznamená, že většina kolonoskopií je zbytečná. Vždy je lepší zabránit možným komplikacím, než počkat, až se stanou.

Nevěřte myšlence obhájců přirozených porodů, kteří tvrdí, že přemýšlení o komplikacích způsobuje komplikace a že jejich ignorování a představa, že k nim nedojde, jim zabrání. Nevěřte tomu, že Vás jakýkoli porodní plán, spasí. Takhle to fakt nefunguje.

6) Nenechávejte si nic pro sebe

V porodnicích nikdo z personálu číst mysl neumí. Nemějte proto žádná tajemství, všechno řekněte narovinu, tak jak to je. Jako žena máte svůj vlastní příběh, svůj život a svoje vlastní zkušenosti, proto se nebojte s personálem komunikovat. Máte strach z jehel? Při odběru krve omdlíváte? Ok, řekněte to a při odběru krve neseďte, ale lehněte si. Že bude sestra protáčet oči v sloup a myslet si cosi o hysterce? Nebojte, nejspíš nebude, je to na zvyklá. A i kdyby, tak ať, lepší než se při pádu na zem bouchnout do hlavy, no ne? Cokoli, co je důležité prostě jednoduše řekněte. To samé se týká i ,,preventivní´´ návštěvy porodnice před termínem porodu. Něco se Vám nezdá? Cítíte, že je něco jinak, připadá Vám něco v nepořádku? Dejte na svoji intuici a jeďte se nechat zkontrolovat. Že nechcete nikoho ,,zbytečně´´ otravovat? Nebojte, neotravujete, od toho v porodnici přece jsou. A tak dále a tak dále. Zkrátka cokoli je důležité to řekněte, opravdu si nenechávejte pro sebe nic. Mnohdy zdánlivá banalita může mít enormní význam (a taky dopad).

7) Vezměte si do porodnice doprovod

Bez peněz, do hospody nelez. Bez pomocníka či pomocnice, nejezdi do porodnice! Že první přísloví znáte, ale to druhé jste nikdy neslyšeli? Ok, tak jo, samozřejmě jsme si ho vymysleli. Nicméně jeho význam nepodceňujte. Samozřejmě byste porod nakonec zvládla sama, ale ve dvou se to lépe táhne, a v porodnici to platí dvojnásob. Doprovod Vám může během porodu pomáhat (při přemísťování, nošení věcí, pití, uklidňování apod.) Význam doprovodu je zejména v tom, že nezůstanete sama, v době, kdy se personál porodnice musí věnovat jiným rodičkám. Dále je samozřejmě příjemné mít v neznámém prostředí alespoň jednu známou tvář. Ideálním doprovodem je samozřejmě tatínek miminka. Pokud ten z nějakého důvodu nechce, nebo nemůže vezměte si další nejbližší osobu (sestra, kamarádka apod.)

8) Nesrovnávejte se

Že Vaše kamarádka měla porodní plán rodit snad a rychle a nakonec rodila pouze 3 hodiny. a celkově vše kolem porodu zvládla levou zadní..? Výborně, dobře pro ni. Nic to ale nevypovídá o tom, že tak krátce a snadno budete rodit také Vy. Nic to ani nevypovídá o tom, že to byla její zásluha a že když Vy budete rodit déle či obtížněji, tak to znamená, že jste horší než ona, či kterákoli jiná žena, která měla porod snazší než Vy. Není to o přípravě a zásluhách, je to hlavně o štěstí. To jak porod probíhá nezáleží totiž na Vašich schopnostech, ale především na velikosti a postavení miminka v děloze (viz Hlavou dolů nestačí).

9) Výběr porodnice aneb Vaše dítě v tom jede taky

Pokud se Vaše dítě nenarodí plánovaným císařským řezem, tak ho při porodu čeká nejnebezpečnější cesta jeho života. Cesta na svět. A řekněme si narovinu, děti si porod nejspíše také moc neužívají. Sice Vám to po narození neřeknou, protože ještě neumí mluvit, ale porod pro ně rozhodně také není procházka růžovou zahradou. Jen si to představte…Jste takhle pěkně v děloze, pohoda, jazz a najednou…. najednou Vás něco začne tlačit ven…No a Vy navíc ještě musíte spolupracovat a celkem složitě rotovat a rozrážet si při tom cestu hlavou Musíte se taky zároveň protlačit velice úzkým prostorem (takže nic pro klaustrofobiky) a vlastně nejspíš ani úplně netušíte, kam to jako sakra přesně jdete.

Tenhle bod Váš porod sice nijak nevylepší a neulehčí, ale je dobré si jej uvědomit, abyste věděla, že v tom opravdu nejste sama. Je to rovněž dobré si uvědomit při výběru porodnice. Na jaký personál člověk v porodnici narazí je nejisté, ať už se jedná o malou či větší porodnici. Co je ale jasné a dobře zjistitelné je přístrojové vybavení porodnice. Má či nemá porodnice JIP? Co se stane, pokud se při porodu stane nějaký problém? Dokáží se o Vás a o miminko v této situaci postarat nebo Vás převezou do jiné porodnice? Převáží jenom miminko nebo i rodičku? Ano to je lepší si zjistit. Jak moc je pro Vás vybavení porodnice důležité je opravdu dobré zvážit dopředu a dle toho porodnici volit.

10) Buďte realistka

Tahle poslední rada je nejdůležitější: Kašlete na porodní plán! Nejlepším způsobem, jak dosáhnout bezpečného, rozumného a uspokojivého porodu je mít realistická očekávání. Uvědomit si, že porod se naplánovat zkrátka nedá, většina skutečností s porodem spojených je mimo Vaši moc. Pokud něco ,,nevyjde´´, tak jak jste si představovala, není to Vaše vina, nevyčítejte si to. Každý, kdo se Vás pokusí přesvědčit o opaku není upřímný a nevěřte mu.

Rubriky
Blog

Kojení a kult totálního mateřství

Málokdo by řekl, že je kojení špatné. Kojení je dobré, jistě, jenže….

Jenže způsob, jakým kojení protlačují do mysli novopečených maminek porodnice, laktační poradkyně a společnost jako celek je škodlivý. A nejen to. Kojení se v posledních letech stalo nástrojem, jak někoho kritizovat.

Ostatně pokud už Vás za špatné/krátké kojení či nekojení nebude kritizovat okolí (od porodních asistentek, přes pediatra až po členy rodiny) natře Vám to alespoň krabice od UM (když se odvážíte po ní sáhnout) a zcela bez obalu Vám sdělí, že kojení je pro Vaši ratolest to nejlepší. Podprahový vzkaz: Jdeš vařit UM, jo? Hm, tak to nedáváš svému dítěti to nejlepší, seš to ale krá..

Ano, máme tu nový kult

Ideálem už není jenom štíhlost, nekonečné mládí a úspěšná kariéra. Nyní je tu kult kojení či chcete-li laktivismu a kult tzv. totálního mateřství. Laktivismus, stejně jako kult totálního mateřství je v podstatě aspektem nového moralismu spojeného s aktivismem, který předefinoval roli matky kvůli hlasitému prosazování osobních preferencí vybrané úzké skupiny žen. Tento novodobý kult nastavuje všem matkám laťku vysoko už opravdu příliš. Zavazuje je, aby byly odborníky na vše, s čím se jejich děti mohou setkat. Tedy, aby se staly laickými pediatry, psychology, bezpečnostními inspektory, toxikology, vakcinology, pedagogy atd. Od matek se očekává, že nejen ochrání své děti před bezprostředními hrozbami, ale také předpovídají a zabrání jakýmkoli okolnostem, které by mohly narušit (domněle) normální vývoj jejich potomka v budoucnosti.

Totální mateřství

Totální mateřství je morální kodex, v němž jsou matky nabádány, aby optimalizovaly každou dimenzi životů svých dětí, počínaje dělohou, a jeho praxe je často považována za kompromis mezi tím, co by se matky ve skutečnosti chtěly a co musí navzdrory tomu pro své děti vytrpět chtě nechtě vytrpět. No a kojení má v tomto nově definovaném morálním vesmíru zvláštní význam. Prakticky všechny rady ženám, matkám, vycházejí z potřeb dětí a nutnost kojení je prosazována jako jediná možná volba všem okolnostem navzdory. Proč? No protože….kojení je pro mozek dítěte lepší, zvyšuje dětem IQ, kojené děti nejsou obézní, nemají cukrovku. Kojení je dále pro děti důležité protože zelepšuje také jeho dýchací, srdeční, oběhový, zažívací, imunitní a endokrinní systém. a bla bla bla bla bla.

Výhody, které kojení leckdo připisuje, jsou dnes tak rozsáhlé, že už ani snad rozsáhlejší být nemohou. Vzkaz je jasný: Kojte! (I kdybyste u toho měly třeba chcípnout). Tento způsob prezentace, že na ničem jiném nezáleží je naprosto devastující a zžíravá povaha takového moralizování se projevuje v kampaních v oblasti veřejného zdraví zaměřených na podporu kojení a ve způsobu, jakým laktivisté mluví o jiných ženách a zacházejí s nimi. Jakékoli potřeby ženy samotné – pracovat, ovládat svoje tělo nebo udržovat identitu nezávislou na svých dětech – se stávají slabostmi individuálního mateřského charakteru, které je třeba napravit pomocí vzdělávacích sdělení. Tento druh uvažování, z něhož vyplývá, že za rozhodnutím matky nedělat to, co je nejlepší pro její dítě, stojí buď neznalost, zbabělost nebo sobectví, spočívá pevně na předpokladech o úplném mateřství v rizikové společnosti.

Jenže… Nové studie potvrzují, že mnoho z údajných výhod kojení bylo výrazně nadhodnoceno a že uváděné domnělé benefity nejsou v procentech, ale spíše v promile.

Co z toho vyplývá?

Každá žena si může zvolit zásady svého ,,totálního mateřství“ pro sebe a svou rodinu a nikdo nemá právo jí vtloukat do hlavy, že co je nejlepší pro něj, je nejlepší i pro ni a její děti a rodinu. Laktivisté musí pochopit, že jejich pohled na kojení a na svět a roli matek ve světě je pouze jedním z mnoha možných způsobů. I když by to v současné době mohl být populární pohled, zejména mezi západními, bílými, relativně vzdělanými a relativně dobře situovanými ženami, nelze jej nad jinými možnými způsoby chápání role a povinností matek zvýhodňovat. Rovnítko mezi slova kojení a dobrá matka nepatří. Jsou to jen kulturní výstřelky, které se nijak neliší od kulturních výstřelků, které kdysi považovaly kojení za primitivní a nevědomé.

Rubriky
Příběhy

Miminko v zadním postavení

Bezproblémové těhotenství. Prvorodička. 3,75 kg těžké miminko se na svět rozhodlo přijít nedorotované ze zadní pozice. Nikdo mi o rizicích zadní pozice neřekl a nenapadlo mě to zjištovat. Řekla jsem, že nechci přirozeně rodit nic komplikovaného a myslela si, že to stačí. Od začátku do konce křížové kontrakce, od první kontrakce po 3 minutách. V porodnici mi nevěřili, že bolesti cítím jen v zádech, prý je mám cítit v břiše, ale byla jsem otevřená na 4 centimetry, tak si mě tam nechali. Nic jiného než bolest v zádech jsem během porodu nezažila.

O epidurál jsem si řekla hned při příjezdu, “nejdřív bylo brzo, potom pozdě.” Nevím, jak má porod bolet, ale od 7 do 10 centimetrů jsem si přejížděla rukou po zádech, protože jsem si myslela, že mi je někdo rozsekává motorovou pilou. Pak mi řekli, že mám tlačit, to už sice nebolelo, ale tlačit se mi vůbec nechtělo. Malý se narodil bez kleští, vexu nebo akutního císaře obličejem ke stropu. Apgar skóre bylo od začátku výborné, ale podle rozboru pupečníkové krve se mu nějakou dobu nedostávalo kyslíku. Zasekl se totiž v porodních cestách. S pomocí oxytocinu jsem ho ven sice dostala, ale šili mě pak půl hodiny.

Ptala jsem se, jak velká mám zranění, ale nikdo mi neodpověděl. O tom jaké následky mě do budoucna čekají raději nepřemýšlím. Bonding se nekonal, dítě odvezli na pozorování a viděla jsem ho až ráno. Miminko z toho vyvázlo bez následků, tak to neřeším. Nejsem porodník, takže tomu nerozumím, v pohodě mi to ale nepřišlo. Nechci strašit, trauma z toho nemám, dítě je zdravé, ale nepřijde mi v pořádku, že mne nikdo o rizicích zadního postavení neinformoval. Proto píšu sem, aby byly maminky informované.

Rubriky
Blog

Proč profesionálové v porodnicích ženám mnohdy spíše ubližují než pomáhají

Existuje stále více důkazů a svědectví, že odborníci na porody a kojení, kteří se věnují pomoci ženám a kojencům, jim místo toho škodí.

Ptáte se proč? Inu, důvodů je nepočítaně. Jeden z nich ale všechny ostatní přebíjí: SAMOLIBOST. Ano, nemalá část osob, které o těhotné a novopečené maminky pečují je zkrátka samolibá (věří jen ve své schopnosti, nadřazenost nebo správnost svých názorů).

Pokud existuje jedna jediná věc, která spojuje odborníky na porod a kojení, od dul, přes porodní asistentky, porodníky a laktační poradkyně, je to skutečnost, že jsou mnohem více spokojeni se svými schopnostmi a správností svých názorů ve srovnání s jinými zdravotnickými pracovníky a ve srovnání se samotnými ženami.

Že jsou řádky výše příliš obecné a nelze je aplikovat na celou zdravotnicko -gynekologicko – porodnickou obec? Ano, jistě. Bohužel je ale lze aplikovat na mnoho a mnoho odborníků na porody a kojení, což pak společnost těchto odborníků činí imunní nejen vůči kritice, ale hlavně vůči realitě.

V porodnicích vědí co je pro ženy dobré

Vědí, že ještě nerodíte, ačkoliv máte kontrakce co 3 minuty. Vědí, že ten porod zase tak moc nebolí a ženy jen tak pro srandu hysterčí, a tak se je ,,milými´´ slovy snaží uklidnit. Epidurál? Ale jděte, zvládla to každá… Vědí, že všechny matky stojí o vaginální porod, ať to stojí, co to stojí, a tak nechávají porod běžet klidně i třicet hodin, hlava nehlava… Vědí, že i když jste celá rudá na dně svých sil a snažíte se tlačit co to jde, tak ve skutečnosti netlačíte a vůbec se nesnažíte. Vědí, že jste z toho Internetu celá pomatená a jistojistě si myslíte, že když Vám na konci porodu skočí na břicho stokilová porodní asistentka, tak Vám provádějí zakázanou Kristellovu expresi (a přitom je to jenom jemné přidržení fundu). Vědí, že ten nástřih a šití Vás nemůže tak bolet, vždyť máte jenom pět stehů, to snad vydržíte ne…Vědí, že když se po akutním císaři v plné narkóze dožadujete informací o miminku (natož, když ho chcete vidět), tak to vlastně nemyslíte vážně, protože proč byste se o něco takového zajímala…Vědí že kojit může (a chce) každá, a tak se snaží Vaše dítě prsem udusit, protože vono se to naučí, jen nesmí bejt tak líný… Vědí, že jste lempl a v těhotenství jste nenosila formovače bradavek, a jste dokonce tak hloupá, že ani nevíte, jak vypadají… Vědí, že máte divný prsa, takže kloboučky jsou sázka na jistotu. Jo a opovažte se strčit dítěti do pusy dudlík, na to jako fakt pozor(!), to my tady tolerovat nebudem!!!

Prostě v porodnicích vědí, co je pro Vás nejlepší! Že máte jiný názor? Že Vy sama víte, co je pro Vás nejlepší…? Ou, smůla, v porodnicích totiž rozhoduje někdo jinej než Vy… A jako vůbec, české porodnictví má nejlepší výsledky na světě (tak držte hub…pardon, pusy a krok).

A tak ženy vycházejí z porodnic traumatizované

A odborníci se diví proč? Proč si ty nevděčnice stále stěžují, když se o ně tak dobře staráme, no proč? No chápe to někdo? Tihle odborníci doslova nevědí, co nevědí. Těm, kteří jsou v sevření samolibosti totiž chybí pokora. Doslova si nedokáží představit, že se můžou mýlit a to navzdory tomu, že jim traumatizované děti a ženy doslova křičí do tváře, že jim nepomáhají, ale ubližují.

Operace byla úspěšná, ale pacient zemřel

Dějiny medicíny A DĚJINY GYNEKOLOGIE A PORODNICTVÍ OBZVLÁŠTĚ jsou ve skutečnosti dějinami lidí, kteří se cítili samolibě, zatímco zraňovaly a zabíjely pacientky (viz horečka omladnic, symfyziotomie v Irsku apod.) Tito lékaři „věděli“, že proces byl správný, i když výsledek byl hrozný. Operace byla úspěšná, ale pacient zemřel; musela to být chyba pacienta, protože samolibí lékaři nepřipustili, že by to mohla být jejich chyba.

Odborníci na porody a kojení by se měli poučit z této hrůzné historie

Porod nikdy nemůže být úspěšný, pokud je dítě zraněno nebo matka traumatizovaná. Kojení nikdy nemůže být úspěšné, pokud matka následně trpí depresí nebo pocitem viny.

Odborníci na porody a kojení musí přestat samolibě tvrdit, že vše co nevychází musí být chyba pacientky – byla líná, slabá, nedůvěřovala porodu, vlastnímu tělu a dostatečně se nesnažila a nespolupracovala. Když si ženy stěžují a vyvolávají o porodnictví veřejnou debatu, neměli by se je profesionálové snažit umlčet tím, že porodnictví nestudovaly a tak o něm vlastně nemohou nic vědět. Naopak by se měli zamyslet a prošetřit a HLAVNĚ, HLAVNĚ následně změnit své postupy.

Rubriky
Příběhy

Ruptura 3. stupně

Na porod jsem se těšila, až konečně bude syn s námi. Ovšem to, co nastalo, jsem si nepředstavovala ani v nejhorším snu.

Kontrakce začaly v půl 11 večer a rovnou po třech až pěti minutách a do zad. Do porodnice jsem přijela kolem 5 ráno, odvedli mě na porodní sál. Po několika hodinách  mi bylo řečeno, že jsem ještě málo otevřená, a navíc nemám ani kontrakce do břicha, takže rodit ještě nebudu. Poslali mě na normální pokoj, kde mi dali něco na zklidnění, abych si odpočinula. Efekt to mělo takový, že jsem mezi kontrakcemi usínala, a když přišla kontrakce, tak jsem bolestí brečela a lezla po zemi, bylo to jako by mi někdo drtil páteř.

Kolem 5 odpoledne mě konečně poslali na porodní sál, že se otevírám. To už jsem nespala přes 30 hodin, do toho v sobě prášky na zklidnění. PA mi bez upozornění  něco píchla, na můj dotaz, co to bylo, odpověděla, že je to na uvolnění svalů. Chtěla jsem epidurál – prý ještě ne, je na něj moc brzo. Do toho PA usoudila, že malý je špatně natočený, takže se ho snažila nějakými hmaty natočit. Byla jsem zoufalá, byla jsem tam celou dobu sama (když jsem konečně mohla partnerovi napsat, ať přijede, tak to šlo tak rychle, že přijel tak tak na poslední kontrakci), bolest z kontrakcí se nedala vydržet, takže jsem na naléhání PA souhlasila s píchnutím plodové vody. Po tom  nastalo peklo, znovu jsem požádala o epidurál, opět bez úspěchu, prý je na epidurál pozdě. Přivezli nějaký plyn, po kterým se mi dělalo hrozně zle.

Pak už si moc nepamatuji, malého jsem nakonec porodila, ale výraz doktorky, když řekla, aby zavolali jinou doktorku,  dodnes nezapomenu. Poranění třetího stupně (přerušeny oba svěrače). Syna jsem viděla asi 3 minuty, pak ho odvezli (proč ho nenechali s jeho otcem, nevím). Zašívali mě v narkóze. Třešničkou na dortu bylo po probuzení vycévkování, které jsem nejdřív odmítla, že to zvládnu sama, nicméně do nádoby, kterou pode mě PA dala, a ještě k tomu před ní, to prostě nešlo (na povel to neumím), takže jsem nakonec souhlasila, neboť dokud se prý nevymočím, tak mě na pokoj neodvezou.  Prostě úplná degradace mojí důstojnosti.

Na oddělení šestinedělí mi ráno přivezli malého. Všechno mě bolelo, nemohla jsem chodit, sedět už vůbec ne, cesta pro čaj, který byl na opačném konci chodby, mi trvala asi 10 minut, jak jsem se ploužila, nakonec mi partner dovezl balené vody, abych nemusela moc chodit. Nadstandard bohužel obsazený. Jak moc jsem potrhaná mi nikdo pořádně neřekl, ač jsem se na to několikrát ptala, prostě mlžili, jak mohli. To že jde o rupturu obou svěračů jsem se dozvěděla až z propouštěcí zprávy. Po čtyřech dnech nás propustili, bez kontroly šití, ač jsem říkala, že jsem málem nedoběhla na WC a že neudržím plyny – prý se to zlepší. A to jsem tam právě kvůli tomu velkému poranění byla o den déle.

Po 14 dnech jsem jela do porodnice na kontrolu kvůli krvácení a s tím, že dole to vypadá nějak divně. Samozřejmě se celé šití rozjelo, takže následovalo opětovné sešití včetně svěrače. Ta bolest po probuzení z narkózy byla šílená, kdyby nebyla zamčená okna, asi bych skočila, kam se na ní hrabal porod. Dle doktora to ale tak moc bolet nemohlo, takže za mnou poslal psychologa s tím, že je to psychického původu. De facto ze mě udělal hysterku. Při kontrole před propuštěním mi bylo sděleno, že to mám lehce opruzený. Po příjezdu domů jsem našla odvahu se na to podívat a málem mě kleplo. Vypadalo to, jako by mě spálili tou jejich dezinfekcí, takže tu lehkou opruzeninu jsem léčila měsíc, kdy jsem půlky nemohla dát k sobě, střídavě vysušovala a pak mazala mastí. Do toho vysoké dávky léků na bolest a antibiotika, která mě úplně oddělala žaludek, takže jsem  nemohla nic jíst. Přišla jsem o mléko, takže syn musel přejít na umělé. 14 dní jsem se o syna starat vůbec nemohla, resp. jsem nemohla skoro ani vstát z postele. Psychika na dně, chvílema jsem si říkala, že jsem měla u porodu umřít. Po 9 týdnech od porodu (6 od znovu zašití) bylo na kontrole zjištěno, že svěrače nesrostly správně, sice drží u sebe, ale širokou jizvou. Rovněž hráz vypadá šíleně, mám v ní díry a místy mi visí kůže. Takže psychika spadla znovu na úplné dno.

Momentálně jsem 5 měsíců od porodu, psychicky na tom nejsem nejlépe a asi už nikdy v pohodě nebudu, svěrače nefungují tak, jak by měly. Dodnes ta jizva v určitém místě bolí, o tom, že si nemůžu utřít zadek normálně toaletním papírem nemluvě. Přišla jsem o prvních 6 týdnů života syna, a dlouho jsem si k němu nemohla najít cestu.  Pořád se mi to vrací a neustále se ptám, proč neudělali nástřih, proč nezkontrolovali to šití hned v porodnici, proč když znovu zašívali vnější svěrač, nezašili i ten vnitřní (ten v tu dobu už musel být srostlý špatně), stalo by se to, kdybych rodila jinde, nebo kdyby mi nepíchli tu plodovou vodu? Žiju s tím, že se jednou probudím a budu inkontinentní, jen nevím, jestli to bude zítra, za rok, za pět, nebo za deset let. Hráz zkusím opravit plastikou, nicméně svěrače nikdo neopraví, jednou už jsou přerušený, a vždycky už budou, mohu jen doufat, že vydrží jakž takž fungovat co nejdéle. Do reoperace se stejně žádnému z doktorů nechce, protože tak nějak fungují, i když ne na 100 procent. Závidím těm, které porodily bez poranění, nebo jen s minimálním. Často si říkám, jaké by to bylo, kdyby se to nestalo, jak by to bylo super. Zkouším na to nemyslet, ale nejde to. Tak jsem se těšila na porod, a nakonec z něj mám trauma do konce života, psychické i fyzické.

Rubriky
Blog

Velké miminko se porodit dá, ale …

Narodil se Kubíček, má 4,32 kg a 53 cm. Před lety by tato zpráva udivila, dnes už ale velké miminko tolik překvapení nebudí.

Na první pohled to zní skoro až nemístně. Vždyť se narodil nový člověk. Bytost s osobitými vlohami, povahou a dalšími individuálními vlastnostmi. Copak je opravdu tak důležité, kolik váží a měří? Odpověď: Ano, je to důležité!

Dnešní novorozenci jsou větší

Mají výrazně vyšší porodní váhu a větší průměr hlavičky než miminka narozená kdykoli předtím. Pro představu: V roce 1929 byl průměrný novorozenec o 453 g lehčí a o 1,3 cm kratší než v roce 1970. Od roku 1970 váha průměrného novorozence opět stoupla cca o dalších více než 100 g. Jinými slovy: Miminka, která ve třicátých letech minulého století považovali lidé za velká by dnes neoznačil tímto přídavným jménem nikdo ani omylem.

Proč se dnes rodí větší děti?

Teorií je samozřejmě více. Jedni viní těhotenské vitamíny, jiní přisuzují velké děti životnímu stylu dnešních nastávajících matek. Tato druhá teorie je však mnohými vykládána zcela mylně. Možná i Vy si nyní představujete těhotnou s hamburgerem a colou v ruce. Zkrátka těhotné jsou rozežrané, v těhotenství přiberou 20 kilo a pak se diví, že rodí čtyřkiláka…

Tak to ale není. Pod pojmem výživa dnešních maminek je nutné představit si především výživu maminek generací předchozích. Tyto ženy po celá staletí měly stravu velice jednotvárnou (brambory, chléb, placky), jelikož na lepší potraviny neměly zdroje. V jejich výživě chyběly základní živiny a vitamíny a proto nemohl být optimálně vyživován ani jejich plod. Miminka v děloze nedorůstala proto takových velikostí jako dnes, kdy jsou těhotné živeny dobře.

Porodníci: Porodíte i slona

Pojďme se podívat na to, jak to vidí čeští porodníci, aneb co lze nalézt ve skriptech a oficiálních doporučeních:

Fetální makrosomie (plod nad 4500 g) je spojena se zvýšeným rizikem perinatální mortality a morbidity pro plod a zvýšeným rizikem porodních poranění pro matku. Za hranici pro plánovaný císařský řez je považována odhadovaná hmotnost plodu u zdravých matek více než 5000 g. U matek s diabetem je vhodné zvážit indikaci k sekci při hmotnosti plodu více než 4000 g.

Přečtěte si schválně znovu první větu odstavce výše. Hranice pro plánovanou sekci je však až 5000 g.  Aha. Zvláštní logika. Víme tedy, že matkám a jejich dětem s odhadovanou hmotností mezi 4500 g – 5000 g hrozí zvýšená rizika, přesto to není důvod pro plánovaný císařský řez. A to jako vážně?

Pravdou je, že jakékoli dítě větší než 4 kg je prostě moc. Porodní kanály žen nejsou na tak velká miminka stavěné. A ačkoli se někdy podaří porodit takovéto dítě bez úhony, jak pro matku, tak pro miminko, bývá to spíše výjimka než pravidlo. 

V rozvinutých zemích se pohybuje frekvence těchto dětí nad 4 kg okolo 10%  ze všech porodů.

Rizika pro matku, rizika pro miminko

Děti nad 4 kg nemívají zpravidla velkou jenom váhu, nýbrž i hlavu a ramínka. Toho co mamince a jejímu velkému miminku proto při porodu hrozí není zrovna málo. A vůbec není na místě tato rizika bagatelizovat a přehlížet. 

Rizika pro matku:

  • protrahovaný porod 
  • porodní poranění análního sfinkeru
  • vysoké krevní ztráty (velké děti mají totiž i velkou placentu)
  • infekce
  • poranění porodních cest včetně závažnějších poškození močového měchýře a dalších struktur
  • prolaps

Rizika pro miminko

  • porodní nádor
  • kefalhematom
  • zlomeniny kostí, zejména pažní a klíční kosti
  • poškození lícního nervu
  • dystokie ramének a její možné důsledky (paréza plexus brachialis, fraktura humeru)
  • těžká hypoxie až asfyxie
  • operativní porod při zaseknutí se v pánvi (kleště, VEX)

Velké děti prý při porodu pomáhají

Jak by řekli hokejisté: Tak určitě! Větu z nadpisu je samozřejmě mýtus. Přesto tuto teorii spousta porodních asistentek a dul šíří. Velká miminka by při porodu možná ráda pomáhala, ale bohužel jim to nejde. Nemohou se totiž v děloze pohybovat tak snadno jako miminka menší. Nemají kolem sebe dostatek místa, a proto je jejich rotování a prostupování pánví daleko problematičtější než u jejich menších kolegů.

Přirozeně, jedině přirozeně

Čím více se tlačí u porodů na „přirozenost“ v naší zcela nepřirozené době s nepřirozeně velkými miminky, tím hůře. Nejeden fyzioterapeut či neurolog potvrdí, že trvalých následků po porodech velkých dětí v poslední době raketově přibývá.

Někteří lékaři, porodní asistentky a duly udržují rodičky v blahé nevědomosti a váhové odhady záměrně podceňují. Proč? No protože ultrazvuk se může plést až o 500 g. Takže miminko může být ve skutečnosti menší. A vůbec, dříve se odhady váhy nedělaly a maminy to zvládly. Zkrátka příroda ví co dělá a každá matka má jen tak velké miminko, které dokáže porodit… 

Je to demagogie. Problém je totiž v tom, že miminko nejen že může být o půl kila menší, než je váhový odhad, ale zároveň může být i o půl kila větší. A co se týče toho, že to dříve maminy zvládly i bez odhadů…Inu, možná zvládly, možná ne. Ano, příroda ví co dělá. To je pravda. Ale taky chce a musí redukovat. Přirozené je tudíž také určité procento poškozených a mrtvých dětí i rodiček.

Porodila jste jedno, porodíte i druhé

Pokud jste jako prvorodička porodila velké dítě, je zde velká pravděpodobnost, že další Vaše miminko bude ještě větší. Toto pravidlo nebývá bez výjimek, ale v naprosté většině případů (90%) platí. Pokud v porodnici vyjádříte obavy ohledně velikosti Vašeho druhého (či třetího) potomka, obvykle se Vás budou snažit uklidnit tím, že když už jste jedno velké dítě porodila, nyní máte porodní cesty již roztažené,  a tak porodíte i druhé velké miminko. Váha neváha. Potíž je v tom, že u velkých dětí strmě roste pravděpodobnost tzv. dystokie ramének. To je stav, kdy po porodu hlavičky není možné porodit raménka, protože jsou v pánvi zaseklá.

Ostatně, pravděpodobnost dystokie ramének (jinak zvané černá můra porodníků) si prohlédněte samy.

Porodní váhaZdravá matkaMatka s těhotenskou cukrovkou
< 4000 g 1.1% 3.7%
4000-4499 g 10.0% 30.6%
> 4500 g 22.6% 50%

Při dystokii ramének dochází zhruba u jedné čtvrtiny případů k poranění miminka, respektive jeho ramena a ručičky (paréza plexus brachialis). Tento stav se může pomocí intenzivní rehabilitace zlepšit, ale taky nemusí a dítě může být hendikepováno do konce života. Bohužel o tomto podstatně zvýšeném riziku při porodu velkého miminka povětšinou rodičky informovány před porodem nejsou.

Závěr?

Porodit velké miminko (nad 4000 g) se dá, ale každý soudný lékař, se kterým zabřednete do hlubší debaty Vám potvrdí, že je to s násobně větším rizikem než rodit tříkilového „drobka“ a to jak pro miminko, tak pro rodičku. Jen se schválně zeptejte porodníka, zda by nechal svoji ženu rodit čtyřkilové dítě. Pokud máte jako lékařku ženu, zeptejte se, zda by ona dobrovolně rodila vaginálně čtyřkilové dítě…Ona je totiž teorie a praxe.

Ano, můžete mít štěstí a porodit makrosomní miminko bez problémů, ale jsou zástupy těch, co to štěstí neměly. V lepším případě skončily potrhané všude, kde to šlo, v případě horším utrpělo při porodu poranění i jejich miminko. A to už nemluvíme o pozdních následcích porodů velkých dětí, které se mohou projevit až po menopauze (typicky prolaps).

Zvažte to

Pokud jdete rodit poprvé, zeptejte se svojí maminky jakou jste měla porodní váhu Vy. Na totéž se zeptejte i partnera (případně tchýně). Narodila jste se a vážila 3,90 kg? Přibrala jste v těhotenství více než 20 kg? Jste vysoká? Máte velkého partnera? Ptá se Vás většina přátel, zda náhodou nečekáte dvojčata ( i když čekáte dítě jenom jedno)? 

Ano, vše výše zmíněné vezměte v úvahu. A když Vám lékař bude dle ultrazvuku tvrdit, že čekáte sotva tříkilové miminko, zbystřete. Pokud máte pocit, že Vaše břicho a miminko v něm je větší, než Vám opakovaně říkají, nechte si na jiném pracovišti udělat další váhový odhad – pro srovnání.

Pokud čekáte první dítě a máte velké váhové odhady, dobře zvažte eventuální možnost císařského řezu. Pokud jdete rodit podruhé a již první miminko bylo makrosomní, buďte velice obezřetná a s porodníkem prodiskutujte, zda je pro Vás vaginální porod vůbec vhodný a riziko poškození miminka a poporodních komplikací u Vás není příliš vysoké.

Rubriky
Příběhy

Klešťový porod? To se mi nestane…STALO

Synovi už je 14 měsíců, je to zdravé a zvídavé batole. Způsob, kterým přišel na svět však v sobě i po tak dlouhé době stále zpracovávám. A vlastně nevím, jestli jej někdy doopravdy zpracuju natolik, abych se při pohledu do kalendáře mohla radovat, že se blíží synovy narozeniny a nemyslela přitom na kleště.

Týden jsem přenášela a byl to snad fyzicky nejnáročnější týden v mém životě. Měla jsem superobří břicho, bolely mě záda a hlavně, už jsem to všechno chtěla mít za sebou. Četla jsem si různě po internetu babské rady, jak porod vyvolat, všechna vyzkoušela, ale marná snaha. Synovi se na svět prostě dobrovolně nechtělo. A tak jsem nastoupila na indukci porodu.

Nečekala jsem žádnou selanku, ale musím říct, že ty bolesti mě překvapily. A to tak, že dost. Nicméně porod postupoval, postupoval a postupoval, až se ve druhé době porodní zasekl. Snažila jsem se, tlačila co to šlo, personál mě při porodu podporoval, ale nakonec to stejně nešlo. Syn byl prostě v pánvi zaseklý a padaly mu ozvy. Prý na císaře už je pozdě, a tak manžela vyhnali ze sálu a doktor si nechal přinést kleště, se kterými syna nakonec po chvilce vytáhl. 

Ten pohled na lékaře, který se vší silou snaží za kleště tahat a syna vytáhnout nikdy nezapomenu. A nezapomenu ani jeho pohled směrem ke mně, když se syn narodil. Máte trošku ehm….ehm…větší poranění. Odvezeme Vás na šití na sál.

To poranění nebylo trošku větší, bylo HODNĚ větší, až do konečníku. A podle toho vypadaly i týdny po porodu. Snažila jsem se o syna doma starat, jak jen to šlo, ale stejně si musel vzít muž nakonec na měsíc dovolenou, protože jsem měla dost starostí sama se sebou. Stehy v konečníku byly učiněné peklo. A i dnes, po 14ti měsích mě jizva občas pozlobí. O tom, jaké následky zanechaly kleště na mém pánevním dnu se snad ani zmiňovat nebudu. Až bude syn samostatně chodit a nebudu ho muset tolik nosit, čeká mě operace TVT páskou, kvůli inkontinenci.

Když jsem byla těhotná představovala jsem si porod a období po něm všelijak. Ale takhle teda rozhodně ne! Ostatně, kapitolu o klešťovém porodu jsem v knížce pro nastávající maminky přeskočila, protože to se mi přece nestane. Stalo… 

Rubriky
Blog

Bonding neproběhl?

Tak to Vás bude dítě do konce života nenávidět!

Přijde Vám ta věta přehnaná? Máte samozřejmě pravdu. Přehnaná opravdu je a navíc ještě úplně nesmyslná. Pojďme se spolu v následujících řádcích na bonding podívat hezky od píky (a taky trochu s rozumem).

Kde se vzal, tu se vzal, bonding světem zahýbal

Bonding neboli připoutání. S tímto termínem poprvé přišli v 70. letech minulého století dva američtí pediatři, a to konkrétně Marschal Klaus a John Kennel. Dle jejich teorie existuje biologicky naprogramované období, tzv. ,,opatrovatelské připravenosti“, které začíná ihned po porodu. V této době se dle zkoumání těchto dvou lékařů budují mezi matkou a novorozencem základy budoucích emočních vazeb.

2 hodiny, 90 minut nebo zlatá hodinka?

Postupem doby se časová definice bondingu upravovala. V dnešní době je pod bondingem myšleno to, že žena ihned po porodu dostane na porodním sále do rukou své dítě a zde s ním stráví 2 hodiny v kontaktu kůže na kůži. Ačkoli se jedná o hodiny dvě, nazývají se číslem jednotným jako zlatá hodinka.

Tak a teď k jádru pudla. Co se na internetu o bondingu dočtete a co údajně tvrdí mnohé studie:

  • Dětem se při bondingu u matek lépe stabilizuje dýchání
  • Zažívají základní existenciální pocit bezpečí
  • Mají menší neurologické potíže a lepší imunitu v dospělosti
  • Kontakt kůže na kůži zmírňuje novorozenecký pláč
  • Snadněji se přisají k prsu, bondované děti se lépe kojí
  • Díky bondingu vzniká vzájemná vazba, která je zásadní pro jejich celoživotní pouto k matce

Třetí a poslední bod jsou opravdu ,,výživné.“ Ano, je více než jasné, že dítě bude trvale poškozeno, protože dvě hodiny nestráví s matkou. 

V minulosti (a nejen za socialismu) se zas tak moc nebondovalo

Tak se podívejme, jak asi vypadaly porody dříve? Pokud žena pocházela z vyšší šlechtické vrstvy, měla zpravidla u porodu porodní bábu, v pozdějších dobách lékaře, plus ještě nějakou tu služebnou k tomu. Tyto ženy sice začínaly rodit velmi mladé, ale rodilo se vaginálně úplně všechno (čti konce pánevní, děti v jiných neobvyklých polohách, dvojčata apod.)

Šlechtičny navíc nekojily, aby mohly znovu rychle otěhotnět a rodit další možné nástupce, dědice jména, majetků a panství, protože velká část dětí se v té době nedožívala dospělosti. A tak se kladl důraz na kvantitu. Čím více potomků, tím větší šance, že alespoň některý z nich se dožije dospělosti. A podle toho rodičky po porodu taky vypadaly.

Dělohy žen byly po opakovaných porodech v rychlém časovém sledu za sebou vyčerpané, porody byly často proto extrémně dlouhé a  komplikované. Takže nemalá část matek byla po porodu poněkud zdevastovaná a potřebovala nabrat síly. Dítě si tedy převzal do péče někdo jiný, protože rodička  toho nebyla mnohdy kvůli velkým krevním ztrátám či absolutnímu vyčerpání schopná. Kdyby se navíc novopečená matka po porodu síly snažit nenabrala a zaobírala se ještě bondingem, mohl to být její poslední životní počin.

Ženy z nižších vrstev rodily většinou doma za pomoci ostatních žen z rodiny nebo vesnice. Nejen, že měly jejich porody velice analogický průběh s průběhem porodů žen z vyšších vrstev, ale byl tu ještě jeden důležitý aspekt. A to teplo, respektive jeho nedostatek. Těžko měl totiž někdo vytopenou chalupu na třicet stupňů, a proto se děti co nejrychleji do něčeho teplého zabalily a daly se zahřát blízko k peci.

Dnešní důvody nebondingu

V dnešní době má nebonding zpravidla jednu z těchto příčin:

  • svévole personálu/nařízení v porodnici 
  • zdravotní stav matky – vyčerpání, třes, šití, motání hlavy, transfuze, problémy s placentou apod.
  • zdravotní stav miminka – nutnost prohřátí v inkubátoru, odvoz na JIP atd.

Apel na nebondující

Pokud u Vás bonding neproběhl nemusíte dávat dítě ani do Babyboxu ani sociálce. A je úplně jedno z jakého to bylo důvodu. Ty okolnosti dnes už nezměníte. Někdy navíc v porodnicích probíhá bonding jen proto, protože má žena v mysli vtisknuto, že prostě proběhnout ,,musí.“

Vše má své hranice a věřte, že není horší pohled než na ženu, která nedá miminko z ruky, navzdory tomu, že je po porodu unavená, vyčerpaná, hadičkami ze všech stran v upatlaném andělíčku, motá se jí hlava, ruce se jí klepou a ze všech sil se přesto snaží držet novorozence a „bondovat.“ Navzdory tomu, že by ráda od všeho a od všech měla aspoň chvíli pokoj.

Ano, bonding je přínosný. Určitě je fajn mít hned po porodu okamžitý kontakt s dítětem, ale ne za každou cenu. A i když jste třeba byla po porodu v kondici, miminko též a přesto Vám ho odnesli a Vy jste si ho zpátky už nevyhádala, tak věřte. že i tak, budete Vaše dítě v pohodě. A vy budete dobrá máma!

Bonding totiž (všem pochybným výzkumům navzdory) nic o pozdějších vztazích mezi matkou a dítětem nevypovídá! Bonding není všespásný a rozhodně neovlivní celý život člověka. Na Vašem dítěti nebonding do budoucna žádné následky nezanechá. 

Budete to totiž Vy s kým bude Vaše ratolest „bondovat“ minimálně příštích 18 let. Budete to Vy, která bude potomka podporovat při prvních krůčcích, foukat bolístky, ošetřovat odřená kolena, číst pohádky před spaním, psát úkoly, řešit první lásky, tancovat na maturitním plese a budete to Vy, komu bude na promoci nebo na svatbě děkovat (a s pravděpodobností 99,9 % to nebude za bonding). Pokud jste tedy možnost bondingu neměla, netrapte se tím, není totiž čím.