Rubriky
Blog

Velké miminko se porodit dá, ale …

Narodil se Kubíček, má 4,32 kg a 53 cm. Před lety by tato zpráva udivila, dnes už ale velké miminko tolik překvapení nebudí.

Na první pohled to zní skoro až nemístně. Vždyť se narodil nový člověk. Bytost s osobitými vlohami, povahou a dalšími individuálními vlastnostmi. Copak je opravdu tak důležité, kolik váží a měří? Odpověď: Ano, je to důležité!

Dnešní novorozenci jsou větší

Mají výrazně vyšší porodní váhu a větší průměr hlavičky než miminka narozená kdykoli předtím. Pro představu: V roce 1929 byl průměrný novorozenec o 453 g lehčí a o 1,3 cm kratší než v roce 1970. Od roku 1970 váha průměrného novorozence opět stoupla cca o dalších více než 100 g. Jinými slovy: Miminka, která ve třicátých letech minulého století považovali lidé za velká by dnes neoznačil tímto přídavným jménem nikdo ani omylem.

Proč se dnes rodí větší děti?

Teorií je samozřejmě více. Jedni viní těhotenské vitamíny, jiní přisuzují velké děti životnímu stylu dnešních nastávajících matek. Tato druhá teorie je však mnohými vykládána zcela mylně. Možná i Vy si nyní představujete těhotnou s hamburgerem a colou v ruce. Zkrátka těhotné jsou rozežrané, v těhotenství přiberou 20 kilo a pak se diví, že rodí čtyřkiláka…

Tak to ale není. Pod pojmem výživa dnešních maminek je nutné představit si především výživu maminek generací předchozích. Tyto ženy po celá staletí měly stravu velice jednotvárnou (brambory, chléb, placky), jelikož na lepší potraviny neměly zdroje. V jejich výživě chyběly základní živiny a vitamíny a proto nemohl být optimálně vyživován ani jejich plod. Miminka v děloze nedorůstala proto takových velikostí jako dnes, kdy jsou těhotné živeny dobře.

Porodníci: Porodíte i slona

Pojďme se podívat na to, jak to vidí čeští porodníci, aneb co lze nalézt ve skriptech a oficiálních doporučeních:

Fetální makrosomie (plod nad 4500 g) je spojena se zvýšeným rizikem perinatální mortality a morbidity pro plod a zvýšeným rizikem porodních poranění pro matku. Za hranici pro plánovaný císařský řez je považována odhadovaná hmotnost plodu u zdravých matek více než 5000 g. U matek s diabetem je vhodné zvážit indikaci k sekci při hmotnosti plodu více než 4000 g.

Přečtěte si schválně znovu první větu odstavce výše. Hranice pro plánovanou sekci je však až 5000 g.  Aha. Zvláštní logika. Víme tedy, že matkám a jejich dětem s odhadovanou hmotností mezi 4500 g – 5000 g hrozí zvýšená rizika, přesto to není důvod pro plánovaný císařský řez. A to jako vážně?

Pravdou je, že jakékoli dítě větší než 4 kg je prostě moc. Porodní kanály žen nejsou na tak velká miminka stavěné. A ačkoli se někdy podaří porodit takovéto dítě bez úhony, jak pro matku, tak pro miminko, bývá to spíše výjimka než pravidlo. 

V rozvinutých zemích se pohybuje frekvence těchto dětí nad 4 kg okolo 10%  ze všech porodů.

Rizika pro matku, rizika pro miminko

Děti nad 4 kg nemívají zpravidla velkou jenom váhu, nýbrž i hlavu a ramínka. Toho co mamince a jejímu velkému miminku proto při porodu hrozí není zrovna málo. A vůbec není na místě tato rizika bagatelizovat a přehlížet. 

Rizika pro matku:

  • protrahovaný porod 
  • porodní poranění análního sfinkeru
  • vysoké krevní ztráty (velké děti mají totiž i velkou placentu)
  • infekce
  • poranění porodních cest včetně závažnějších poškození močového měchýře a dalších struktur
  • prolaps

Rizika pro miminko

  • porodní nádor
  • kefalhematom
  • zlomeniny kostí, zejména pažní a klíční kosti
  • poškození lícního nervu
  • dystokie ramének a její možné důsledky (paréza plexus brachialis, fraktura humeru)
  • těžká hypoxie až asfyxie
  • operativní porod při zaseknutí se v pánvi (kleště, VEX)

Velké děti prý při porodu pomáhají

Jak by řekli hokejisté: Tak určitě! Větu z nadpisu je samozřejmě mýtus. Přesto tuto teorii spousta porodních asistentek a dul šíří. Velká miminka by při porodu možná ráda pomáhala, ale bohužel jim to nejde. Nemohou se totiž v děloze pohybovat tak snadno jako miminka menší. Nemají kolem sebe dostatek místa, a proto je jejich rotování a prostupování pánví daleko problematičtější než u jejich menších kolegů.

Přirozeně, jedině přirozeně

Čím více se tlačí u porodů na „přirozenost“ v naší zcela nepřirozené době s nepřirozeně velkými miminky, tím hůře. Nejeden fyzioterapeut či neurolog potvrdí, že trvalých následků po porodech velkých dětí v poslední době raketově přibývá.

Někteří lékaři, porodní asistentky a duly udržují rodičky v blahé nevědomosti a váhové odhady záměrně podceňují. Proč? No protože ultrazvuk se může plést až o 500 g. Takže miminko může být ve skutečnosti menší. A vůbec, dříve se odhady váhy nedělaly a maminy to zvládly. Zkrátka příroda ví co dělá a každá matka má jen tak velké miminko, které dokáže porodit… 

Je to demagogie. Problém je totiž v tom, že miminko nejen že může být o půl kila menší, než je váhový odhad, ale zároveň může být i o půl kila větší. A co se týče toho, že to dříve maminy zvládly i bez odhadů…Inu, možná zvládly, možná ne. Ano, příroda ví co dělá. To je pravda. Ale taky chce a musí redukovat. Přirozené je tudíž také určité procento poškozených a mrtvých dětí i rodiček.

Porodila jste jedno, porodíte i druhé

Pokud jste jako prvorodička porodila velké dítě, je zde velká pravděpodobnost, že další Vaše miminko bude ještě větší. Toto pravidlo nebývá bez výjimek, ale v naprosté většině případů (90%) platí. Pokud v porodnici vyjádříte obavy ohledně velikosti Vašeho druhého (či třetího) potomka, obvykle se Vás budou snažit uklidnit tím, že když už jste jedno velké dítě porodila, nyní máte porodní cesty již roztažené,  a tak porodíte i druhé velké miminko. Váha neváha. Potíž je v tom, že u velkých dětí strmě roste pravděpodobnost tzv. dystokie ramének. To je stav, kdy po porodu hlavičky není možné porodit raménka, protože jsou v pánvi zaseklá.

Ostatně, pravděpodobnost dystokie ramének (jinak zvané černá můra porodníků) si prohlédněte samy.

Porodní váhaZdravá matkaMatka s těhotenskou cukrovkou
< 4000 g 1.1% 3.7%
4000-4499 g 10.0% 30.6%
> 4500 g 22.6% 50%

Při dystokii ramének dochází zhruba u jedné čtvrtiny případů k poranění miminka, respektive jeho ramena a ručičky (paréza plexus brachialis). Tento stav se může pomocí intenzivní rehabilitace zlepšit, ale taky nemusí a dítě může být hendikepováno do konce života. Bohužel o tomto podstatně zvýšeném riziku při porodu velkého miminka povětšinou rodičky informovány před porodem nejsou.

Závěr?

Porodit velké miminko (nad 4000 g) se dá, ale každý soudný lékař, se kterým zabřednete do hlubší debaty Vám potvrdí, že je to s násobně větším rizikem než rodit tříkilového „drobka“ a to jak pro miminko, tak pro rodičku. Jen se schválně zeptejte porodníka, zda by nechal svoji ženu rodit čtyřkilové dítě. Pokud máte jako lékařku ženu, zeptejte se, zda by ona dobrovolně rodila vaginálně čtyřkilové dítě…Ona je totiž teorie a praxe.

Ano, můžete mít štěstí a porodit makrosomní miminko bez problémů, ale jsou zástupy těch, co to štěstí neměly. V lepším případě skončily potrhané všude, kde to šlo, v případě horším utrpělo při porodu poranění i jejich miminko. A to už nemluvíme o pozdních následcích porodů velkých dětí, které se mohou projevit až po menopauze (typicky prolaps).

Zvažte to

Pokud jdete rodit poprvé, zeptejte se svojí maminky jakou jste měla porodní váhu Vy. Na totéž se zeptejte i partnera (případně tchýně). Narodila jste se a vážila 3,90 kg? Přibrala jste v těhotenství více než 20 kg? Jste vysoká? Máte velkého partnera? Ptá se Vás většina přátel, zda náhodou nečekáte dvojčata ( i když čekáte dítě jenom jedno)? 

Ano, vše výše zmíněné vezměte v úvahu. A když Vám lékař bude dle ultrazvuku tvrdit, že čekáte sotva tříkilové miminko, zbystřete. Pokud máte pocit, že Vaše břicho a miminko v něm je větší, než Vám opakovaně říkají, nechte si na jiném pracovišti udělat další váhový odhad – pro srovnání.

Pokud čekáte první dítě a máte velké váhové odhady, dobře zvažte eventuální možnost císařského řezu. Pokud jdete rodit podruhé a již první miminko bylo makrosomní, buďte velice obezřetná a s porodníkem prodiskutujte, zda je pro Vás vaginální porod vůbec vhodný a riziko poškození miminka a poporodních komplikací u Vás není příliš vysoké.

Rubriky
Blog

Rodit v bolestech budeš aneb strašák jménem epidurál

Každá těhotná žena, která plánuje vaginální porod se musí vypořádat s tím, že porod bolí. Někdy víc, někdy míň, ale bolí. Metod tišení porodních bolestí je v dnešní době (naštěstí) velké množství. Jedna z nich však budí více emocí než ty ostastní…ano, epidurál. Přemýšlely jste někdy nad tím, proč stále existuje tolik rozhořčení nad epidurálem při porodu a to navzdory všem informacím, které o epidurálu dnes máme?

Jedním z možných důvodů je zřejmě právě skutečnost, že existuje tolik informací.  Informace jsou bohužel propleteny s dezinformacemi a několika přehnanými dílčími pravdami, že nastavájící matka musí mít v hlavě po přečtení několika článků o epidurálu doslova guláš. A protože guláš je lepší mít spíše na talíři, než v hlavě. Pojďme spolu všechny mýty, dezinformace a jiné ,,zaručené´´ pravdy o epidurálu nyní rozmetat a představit si epidurál v reálném světle.

5 věcí, které byste měla o epidurálu vědět

epidurál
  1. Aplikace není tak hrozná, jak to na první pohled vypadá. Místo do kterého Vám bude epidurál píchnut Vám anesteziolog nejdříve umrtví, samotná aplikace tedy nebude nepříjemná.
  2. Nikdo Vám nezapíchne jehlu přímo do páteře. Mícha je obklopena vláknitou strukturou, která je zase dokola ovitá strukturou zadržující vodu. Mezi jednotlivými strukturami je mezera, a to je přesně to místo, kam se píchá epidurál.
  3. Epidurál porod nezpomalí. Respektive ne nijak zásadně. Pokud je podán před dilatací na 4 cm, může porod zpomalit jen mírně, respektive o nižší desítky minut. Epidurál naopak porod mnohdy zrychlí, protože bolest při kontrakcích svaly napíná, ale epidurál jim naopak pomáhá relaxovat, tudíž je s jeho pomocí otevírání nejen příjemnější, ale hlavně také rychlejší
  4. Nezvyšuje riziko akutního císařského řezu ani operativního porodu (kleště/vex). Respektive ano, studie uvádějí, že u žen, které se rozhodnou pro epidurál, je nepatrně větší pravděpodobnost, že budou mít operativní porod. Nicméně, pokud vezmeme v úvahu fakt, že ženy které při porodu potřebovaly epidurál měly často horší výchozí podmínky pro úspěšný vaginální porod a tím pádem i více bolestivé obtížené porody, např. kvůli přenášení velkých dětí nebo dětí v neobvyklých polohách, nebo proto, byl jejich porod vyvolávaný. Takže to, že epidurál o několik jednotek procent zvyšuje míru pravděpodobnosti ukončení porodu operativním způsobem, neznamená, že jej způsobil.  Nelze zde totiž odlišit příčina a následek.
  5. Zdraví Vašeho dítěte epidurál neohrozí, naopak mu může pomoci. Porod je stres nejen pro rodičku, ale hlavně pro plod. No jen si vezměte, že Vás to mačká sem a tam, Vaše hlava se musí přeskládat a přizpůsobit porodnímu kanálu. To je velmi stresová situace. Bohužel však někdy má rodička tak velké bolesti, že její svaly místo relaxace přechází do stavu stažení. Ona i její miminko přechází z eustresu (pozitivní zátěž kdy stres vede k vyšším psychickým nebo fyzickým výkonům) do distresu (negativní zátěž, působí na jedince a jeho organismus škodlivě). Jelikož epidurál vede k relaxaci svalů pánve, může částečně Vaše miminko ochránit před vznikem porodního nádoru či kefalhematomu. Epidurál navíc brání matce před hyperventilací, tudíž rovněž někteří zkoumají myšlenku, že jeho aplikace vede ke zlepšení dostupnosti kyslíku pro plod.

A dalších pět důležitých informací

  1. Největším mýtem, který je spojený s epidurálem je to, že jej nelze podat, protože je buď moc brzo, nebo zase naopak moc pozdě. Tento mýtus podporuje sám personál porodnic. Není to ale pravda. Epidurál se může píchnout téměř vždy, už i na úplném začátku porodu a nemusí se ani nic aplikovat, ale hadička tam může být zavedena a připravena na vhodnou chvíli, kdy rodička uzná, že jej potřebuje. Proč s ním v některých porodnicích tedy dělají takové cavyky? Inu, bývají to provozní důvody (jeden anesteziolog, který má momentálně jinou práci) anebo určitá antipatie personálu vůči této metodě tišení bolesti.

  2. I s epidurálem budete vědět, kdy máte tlačit. Jedním z důvodů špatné pověsti epidurálu u rodiček je to, že nebudou vědět, kdy mají tlačit. Problém je však v tom, že často personál vybídne rodičku k tlačení příliš brzy, kdy ještě žádný pocit na tlačení nemá, nebo je tento pocit minimální. Pokud však dávku epidurálu zdravotníci před koncem porodu upraví do správné hodnoty a zároveň nebudou na tlačící fázi spěchat, nutkání na tlačení rodička cítí stejně, jako rodičky bez epidurálu. 
  3. Epidurál nezvyšuje pravděpodobnost poranění. Jak již bylo řečeno v bodě předchozím, epidurál pomáhá svaly relaxovat, tudíž Vám může pomoci při korunovaci hlavičky maminky a nepatrně snížit riziko poranění.
  4. Bolesti hlavy nejsou po epidurálu běžné, i když se to říká. Mnoho lidí věří, že aplikace epidurálu je spojena s poporodní bolestí hlavy. To byla ještě nedávno pravda, ale dnes už to neplatí. Ve 20. století se používal jiný typ jehel než nyní, které byly příčinou těchto bolestí. Aplikace epidurálu prošla během let proměnou a dnes ve století jednadvacátém se používá již jiný typ jehel. Současný výskyt bolestí hlavy spojených s epidurálem se pohybuje někde okolo 2%.
  5. Epidurál nezpůsobuje chronické bolesti zad. Bolesti zad během těhotenství a zejména po porodu jsou velmi časté. Záda Vás tudíž po porodu bolet mohou, ale důvod proč, je jiný, než ten, že jste měly epidurál. Po porodu se totiž mění celkové těžiště Vaší postavy, zároveň máte povolený tzv. core, střed těla a proto když pak mnohokrát denně zvedáte miminko, místo těch správných svalů, které nejsou zpevněné, snaží se Vaše tělo používat místo toho Vaše svaly na zádech. Pak dochází k přetížení a bolesti.

České ženy trpí zbytečně

Počet žen ve velké Británii, které mají při porodu píchnutý epidurál dosahuje kolem 40 %. V Americe si epidurál u porodu vyžádá 60 % žen a ve Francii rovných 80 %. Tedy 4 z 5 rodících francouzských žen mají epidurál.

Tak kolik? No jen si tipněte, kolik žen má u svého porodu epidurál v Česku? Chvilka napětí a správná odpověď zní….cca 12 %. Přijde Vám to číslo oproti ostatním státům hodně, ale opravdu hodně nízké? Máte pravdu.

Kdy epidurál tolik nefunguje a může ho dostat každá?

Situace, kdy máte epidurál zavedený a máte pocit, že nefunguje, tak jak by měl, respektive se Vám příliš neulevilo samozřejmě nastat může. V naprosté většině případů za to může jeden ze tří důvodú. Tou první je, že jste prostě dostala neúměrně malou dávku, tou druhou je špatně zavedený katetr. Obě tyto věci lze jednoduše napravit.

Třetí možností je, že Vaše miminko se nachází v tzv. zadní pozici. Zadnímu postavení plodu je však nejlépe pokusit se vyhnout, co to jen jde.

Co se týče možnosti aplikace u žen, i zde samozřejmě najdeme výjimky Pro malý segment žen je epidurál nevhodný a riskantní. Jedná se zejména o ženy s hypertenzí spojenou s preeklampsíí. Je nevhodný i pro ženy, které užívají léky ředící krev či prodělaly operaci zad. Dále pak je epidurál nevhodný ženy, které se do porodnice dostaví až v samotném závěru porodu, kdy už je skoro vidět hlavička. Zde je již aplikace zbytečná.

V porodnicích se medaile nedostávaj

Páteční odpoledne, porodní asistentky, lékaři, no a taky rodičky jsou nastoupeny v sesterně. Primář s vážnou tváří vyhlašuje první tři místa pro tento týden, tzn. rodičky, které při porodu nejvíce a nejdéle trpěly. Třetí místo získává…..druhé místo získává…….a zlatá medaile patří paní Janě Novákové, která hrdinně rodila 36 hodin bez epidurálu a jakýchkoli tisících prostředků.

Paní Nováková, pojďte ke mně, předám Vám nyní zlatou medaili. Vrchní sestra mu však náhle něco špitá do ucha…Aha, právě jsem se dozvěděl informaci, že paní Nováková, leží po tomto hrdinském činu spolu se svým miminkem o patro níž na JIP.  Miminko má z toho dlouhého porodu bohužel opravdu velký kefalhematom a paní Nováková měla značné krevní ztráty, to nevyspání, celkové vyčerpání organismu a tak. Ehm, ehm…Co s tou medailí tedy? Eh,heh….Už to mám, medaili předám odpoledne jejímu manželovi a my všichni zde přítomní té statečné ženě nyní alespoň zatleskáme. Bravo, bravo, bravo…Všechny rodičky oslavují zlatou medailistku a závidí, neboť samy toto nedokázaly.

To jsou ale dva hloupé odstavce, že? Při porodu nemusíte trpět, abyste si dítě zasloužila. Příměr: Čím víc žena trpí, tím je lepší matka, prostě neplatí.

Epidurál při porodu hanba

Pocit porážky a zoufalství ve tváři rodiček, to často vidí anesteziolog na porodním sálu při podávání epidurálu, protože rodička měla v plánu to zvládnout ,,přirozeně.´´ Chtělo by si to ale položit jednu základní otázku, která zní: Proč mají ženy pocit, že je ,,nepřirozené´´ dostávat při porodu epidurální analgezii?

Inu zřejmě proto, protože rodit ,,přirozeně´´ je v současnosti trendy. A tak to média a tisk chrlí do žen  ve velkém. Roďte jako prabáby Vašich pradědů. Přirozeně! Hlavně přirozeně! Užijte si tu porodní bolest, vychutnejte si zázrak zrození naplno! Na tento ,,přirozený´´ nesmysl bohužel velká část žen a dětí doplácí. 

Zubař Vám dá taky včeličku

Zubní lékař Vám určitě zub před trháním znecitliví injekcí. Je to běžné, je to standard. Přitom třeba před třiceti lety se ,,vrtalo´´ bez umrtvení. Dneska je už praxe jiná, naštěstí. A teď si představte, že by Vás před návštěvou zubaře někdo přesvědčoval, ať to dáte bez injekce, však bolest zubu je přirozená a musíte si celý zákrok vychutnat, prožít. Abyste si potom mohli správně užívat té nové plomby.

Nezní Vám to náhodou uhozeně? Tak proč trpět u porodu? Není to taky uhozené? Novodobý fetišismus? Proč si tedy ženy nechají diktovat způsob, jakým mají rodit? A kdo jsou ti lidé, kteří o tom, co je správné a nesprávné vůbec chtějí rozhodovat?

Shrnutí na závěr

Epidurál je jedna z nejúčinnějších, nejbezpečnějších a nejrozšířenějších forem léčby bolesti u žen při porodu, která v naprosté většině případů skvěle funguje, navzdory tomu ji velká část žen ve jménu přirozenosti odmítá.

Jenže dnes už prostě neexistuje nic takového jako „přirozený“ porod. Všechno, od prenatálních vitamínů, ultrazvukového vyšetření, oplodnění in vitro a dokonce i porodu dítěte v porodnici, to všechno jsou věci, které před několika generacemi neexistovaly. Stručně řečeno, zažívat ve 21. století u porodu agónii nedává smysl. Včerejší přirozenost je dnes irelevantní. Epidurální analgezie je forma dnešního „přirozeného“ porodu a ženy by neměly být nuceny se stydět za to, že ji přijaly.

Rubriky
Blog

Bonding neproběhl?

Tak to Vás bude dítě do konce života nenávidět!

Přijde Vám ta věta přehnaná? Máte samozřejmě pravdu. Přehnaná opravdu je a navíc ještě úplně nesmyslná. Pojďme se spolu v následujících řádcích na bonding podívat hezky od píky (a taky trochu s rozumem).

Kde se vzal, tu se vzal

Bonding neboli připoutání. S tímto termínem poprvé přišli v 70. letech minulého století dva američtí pediatři, a to konkrétně Marschal Klaus a John Kennel. Dle jejich teorie existuje biologicky naprogramované období, tzv. ,,opatrovatelské připravenosti“, které začíná ihned po porodu. V této době se dle zkoumání těchto dvou lékařů budují mezi matkou a novorozencem základy budoucích emočních vazeb.

2 hodiny, 90 minut nebo zlatá hodinka?

Postupem doby se časová definice bondingu upravovala. V dnešní době je pod bondingem myšleno to, že žena ihned po porodu dostane na porodním sále do rukou své dítě a zde s ním stráví 2 hodiny v kontaktu kůže na kůži. Ačkoli se jedná o hodiny dvě, nazývají se číslem jednotným jako zlatá hodinka.

Tak a teď k jádru pudla. Co se na internetu o bondingu dočtete a co údajně tvrdí mnohé studie:

  • Dětem se při bondingu u matek lépe stabilizuje dýchání
  • Zažívají základní existenciální pocit bezpečí
  • Mají menší neurologické potíže a lepší imunitu v dospělosti
  • Kontakt kůže na kůži zmírňuje novorozenecký pláč
  • Snadněji se přisají k prsu, bondované děti se lépe kojí
  • Díky bondingu vzniká vzájemná vazba, která je zásadní pro jejich celoživotní pouto k matce

Třetí a poslední bod jsou opravdu ,,výživné.“ Ano, je více než jasné, že dítě bude trvale poškozeno, protože dvě hodiny nestráví s matkou. 

V minulosti (a nejen za socialismu) se zas tak moc nebondovalo

Tak se podívejme, jak asi vypadaly porody dříve? Pokud žena pocházela z vyšší šlechtické vrstvy, měla zpravidla u porodu porodní bábu, v pozdějších dobách lékaře, plus ještě nějakou tu služebnou k tomu. Tyto ženy sice začínaly rodit velmi mladé, ale rodilo se vaginálně úplně všechno (čti konce pánevní, děti v jiných neobvyklých polohách, dvojčata apod.)

Šlechtičny navíc nekojily, aby mohly znovu rychle otěhotnět a rodit další možné nástupce, dědice jména, majetků a panství, protože velká část dětí se v té době nedožívala dospělosti. A tak se kladl důraz na kvantitu. Čím více potomků, tím větší šance, že alespoň některý z nich se dožije dospělosti. A podle toho rodičky po porodu taky vypadaly.

Dělohy žen byly po opakovaných porodech v rychlém časovém sledu za sebou vyčerpané, porody byly často proto extrémně dlouhé a  komplikované. Takže nemalá část matek byla po porodu poněkud zdevastovaná a potřebovala nabrat síly. Dítě si tedy převzal do péče někdo jiný, protože rodička  toho nebyla mnohdy kvůli velkým krevním ztrátám či absolutnímu vyčerpání schopná. Kdyby se navíc novopečená matka po porodu síly snažit nenabrala a zaobírala se ještě bondingem, mohl to být její poslední životní počin.

Ženy z nižších vrstev rodily většinou doma za pomoci ostatních žen z rodiny nebo vesnice. Nejen, že měly jejich porody velice analogický průběh s průběhem porodů žen z vyšších vrstev, ale byl tu ještě jeden důležitý aspekt. A to teplo, respektive jeho nedostatek. Těžko měl totiž někdo vytopenou chalupu na třicet stupňů, a proto se děti co nejrychleji do něčeho teplého zabalily a daly se zahřát blízko k peci.

Dnešní důvody nebondingu

V dnešní době má nebonding zpravidla jednu z těchto příčin:

  • svévole personálu/nařízení v porodnici 
  • zdravotní stav matky – vyčerpání, třes, šití, motání hlavy, transfuze, problémy s placentou apod.
  • zdravotní stav miminka – nutnost prohřátí v inkubátoru, odvoz na JIP atd.

Apel na nebondující

Pokud u Vás bonding neproběhl nemusíte dávat dítě ani do Babyboxu ani sociálce. A je úplně jedno z jakého to bylo důvodu. Ty okolnosti dnes už nezměníte. Někdy navíc v porodnicích probíhá bonding jen proto, protože má žena v mysli vtisknuto, že prostě proběhnout ,,musí.“

Vše má své hranice a věřte, že není horší pohled než na ženu, která nedá miminko z ruky, navzdory tomu, že je po porodu unavená, vyčerpaná, hadičkami ze všech stran v upatlaném andělíčku, motá se jí hlava, ruce se jí klepou a ze všech sil se přesto snaží držet novorozence a „bondovat.“ Navzdory tomu, že by ráda od všeho a od všech měla aspoň chvíli pokoj.

Ano, bonding je přínosný. Určitě je fajn mít hned po porodu okamžitý kontakt s dítětem, ale ne za každou cenu. A i když jste třeba byla po porodu v kondici, miminko též a přesto Vám ho odnesli a Vy jste si ho zpátky už nevyhádala, tak věřte. že i tak, budete Vaše dítě v pohodě. A vy budete dobrá máma!

Bonding totiž (všem pochybným výzkumům navzdory) nic o pozdějších vztazích mezi matkou a dítětem nevypovídá! Bonding není všespásný a rozhodně neovlivní celý život člověka. Na Vašem dítěti nebonding do budoucna žádné následky nezanechá. 

Budete to totiž Vy s kým bude Vaše ratolest „bondovat“ minimálně příštích 18 let. Budete to Vy, která bude potomka podporovat při prvních krůčcích, foukat bolístky, ošetřovat odřená kolena, číst pohádky před spaním, psát úkoly, řešit první lásky, tancovat na maturitním plese a budete to Vy, komu bude na promoci nebo na svatbě děkovat (a s pravděpodobností 99,9 % to nebude za bonding). Pokud jste tedy možnost bondingu neměla, netrapte se tím, není totiž čím.

Rubriky
Příběhy

Klešťový porod? To se mi nestane…STALO

Synovi už je 14 měsíců, je to zdravé a zvídavé batole. Způsob, kterým přišel na svět však v sobě i po tak dlouhé době stále zpracovávám. A vlastně nevím, jestli jej někdy doopravdy zpracuju natolik, abych se při pohledu do kalendáře mohla radovat, že se blíží synovy narozeniny a nemyslela přitom na kleště.

Týden jsem přenášela a byl to snad fyzicky nejnáročnější týden v mém životě. Měla jsem superobří břicho, bolely mě záda a hlavně, už jsem to všechno chtěla mít za sebou. Četla jsem si různě po internetu babské rady, jak porod vyvolat, všechna vyzkoušela, ale marná snaha. Synovi se na svět prostě dobrovolně nechtělo. A tak jsem nastoupila na indukci porodu.

Nečekala jsem žádnou selanku, ale musím říct, že ty bolesti mě překvapily. A to tak, že dost. Nicméně porod postupoval, postupoval a postupoval, až se ve druhé době porodní zasekl. Snažila jsem se, tlačila co to šlo, personál mě při porodu podporoval, ale nakonec to stejně nešlo. Syn byl prostě v pánvi zaseklý a padaly mu ozvy. Prý na císaře už je pozdě, a tak manžela vyhnali ze sálu a doktor si nechal přinést kleště, se kterými syna nakonec po chvilce vytáhl. 

Ten pohled na lékaře, který se vší silou snaží za kleště tahat a syna vytáhnout nikdy nezapomenu. A nezapomenu ani jeho pohled směrem ke mně, když se syn narodil. Máte trošku ehm….ehm…větší poranění. Odvezeme Vás na šití na sál.

To poranění nebylo trošku větší, bylo HODNĚ větší, až do konečníku. A podle toho vypadaly i týdny po porodu. Snažila jsem se o syna doma starat, jak jen to šlo, ale stejně si musel vzít muž nakonec na měsíc dovolenou, protože jsem měla dost starostí sama se sebou. Stehy v konečníku byly učiněné peklo. A i dnes, po 14ti měsích mě jizva občas pozlobí. O tom, jaké následky zanechaly kleště na mém pánevním dnu se snad ani zmiňovat nebudu. Až bude syn samostatně chodit a nebudu ho muset tolik nosit, čeká mě operace TVT páskou, kvůli inkontinenci.

Když jsem byla těhotná představovala jsem si porod a období po něm všelijak. Ale takhle teda rozhodně ne! Ostatně, kapitolu o klešťovém porodu jsem v knížce pro nastávající maminky přeskočila, protože to se mi přece nestane. Stalo… 

Rubriky
Blog

Co porodník ví a (ne)poví

Porod je dnes bezpečnější, než tomu bylo po staletí dříve. Ještě na začátku 20. století při něm zemřela zhruba 1 ze 100 žen, dnes je to asi 1 ze 4 000. Nefatální zranění, která způsobují pokles kvality života žen, jsou však i dnes překvapivě častá.  

Zhruba u 50 až 80 procent žen, které rodí vaginálně, dochází k poškození pánevního dna. Poranění hráze 2. stupně co vyžaduje šití má kolem 70% žen, episiotomii postoupí zhruba každá druhá prvorodička. U více než 3% je poranění hráze natolik závažné, že spadá do kategorie 3. a 4. stupně, tedy že poškodí svaly análního svěrače, což často vede ke ztrátě kontroly střev a močového měchýře.  

Mlčení porodníků o těchto věcech je problém. Lékaři varují ženy před tím, co by se jim mohlo přihodit během císařského řezu, od infekce až po rupturu dělohy. Ale vzácný je porodník, který upřímně probere s těhotnou možné dlouhodobé následky vaginálního porodu. A stejně tak i kurzy o porodu a knihy o těhotenství o možných problémech po vaginálních porodech ,,taktně“ mlčí.

Prvorodičkám se zkrátka neříká, že zhruba jednu třetinu z nich postihne po porodu stresová inkontinence – tedy stav, kdy kašel, kýchání nebo smích pravděpodobně způsobí „nehodu“. Nebo že je operace u tohoto stavu třikrát častější u žen, které rodí vaginálně ve srovnání se ženami, které porodily císařským řezem. Slyšíme jen málo, pokud vůbec něco, o pravděpodobnosti prolapsu pánevních orgánů, o děsivém stavu, při kterém pokles dělohy, močového měchýře nebo rekta způsobují chronické nepohodlí a často intenzivní bolesti během fyzické činnosti. Navzdory tomu, že prolapsem různého stupně trpí po porodu až jedna ze čtyř žen.  

Jakmile se dítě narodí zdravé, porodník je spokojen. Pokud je matka zničená, má prostě smůlu. A vůbec, co vlastně čekala?

Porodní kurzy, knihy o mateřství, soukromé porodní asistentky a duly nabízí povětšinou stejnou verzi příběhu: Všechno je to o hlavě, tedy stačí pozitivně myslet, nebát se a vše půjde snadno. Rodička za pár hodin porodí, v klidu, pohodě, samozřejmě jak jinak než přirozeně, tedy bez všech léků na tišení bolesti, bez epidurálu (protože není žádné béčko, co nevydrží ,,trochu“ bolesti), během bondingu se do dítěte totálně zamiluje a po šestinedělí je už opět plně v kondici, snad jako by ani nikdy nerodila…

Jaká je realita?

Všudypřítomný tlak na přirozené porody s minimálním lékařským zásahem se stále zvyšuje. Běda matce, která nechce projít porodní bolestí a ,,vychutnat“ si zázrak porodu.

Idea přirozeného porodu na těhotné ženy kouká zpoza každého rohu, navzdory tomu, že se počet žen s vysokým rizikem závažných komplikací nejen při porodu, ale hlavně po porodu rapidně roste.

Prvorodičky jsou mnohem starší než ženy předchozí generace. Průměrný věk novopečené maminky je dnes 30 let a více. A ačkoli je žena ve třiceti, dá se říci na vrcholu – krásná, úspěšná a sexy, biologicky již její tělesná schránka nějaký ten čas chátrá. Ať sportuje sebevíc, jí zdravě, stará se o sebe, fakta jsou neúprosná. Tělo člověka, respektive jeho stárnutí začíná již kolem dvaadvacátého roku. Věkový atribut rodiček je důležitý, protože riziko komplikací s věkem dramaticky stoupá. Co se dnes rovněž zvyšuje, je i porodní váha novorozenců, která hladkému průběhu porodu opravdu nepřidá.

Sečteno, podtrženo, staré matky tlačí velká miminka přes stále stejně malé vagíny, a to vše nezůstává bez následků, a tak počet traumatických porodů narůstá a narůstá a narůstá…

Problém po porodu? To máte fakt blbý

Novorozenci dostávají po porodu vynikající následnou péči – ihned po narození je vidí pediatr, poté znovu o několik týdnů později a poté každý druhý měsíc celý první rok. Pro většinu matek znamená poporodní kontrola jednu návštěvu u gynekologa, šest týdnů po porodu a tím to končí.

Při šestitýdenní poporodní prohlídce lékaři jen zřídka hledají poranění pánve. Gynekologové jsou vyškoleni, aby se ujistili, že se děloha vrací do své normální velikosti a že jakékoli poranění se hojí dobře a bez infekce. Nehodnotí svaly a tkáně, natož aby se rodičky zeptali na porod, či ho s ní dokonce detailněji probrali. Ostatně na to ani nemají čas. Prolapsy prvního stupně navíc často v lehu ani nevidí, prolapsy vyššího stupně už ano, ale často je bohužel vidět ,,nechtějí“ a pokud si rodička vysloveně nestěžuje či se přímo nezeptá, nemají potřebu ji o poranění pánevního dna informovat. Pokud si stěžuje, je jí mnohdy řečeno, že se vše ještě určitě srovná a hlavně ať cvičí cviky na pánevní dno. Jenže co je utržené, se už bohužel nevycvičí, i kdyby se novopečená matka, třeba rozkrájela.

Pravé porodnické umění nespočívá v tom, protáhnout dítě na svět vagínou za každou cenu…

Provádět plánovaný císařský řez každé těhotné, která se v porodnici jenom mihne? Ne to opravdu není řešení. Hlavním úkolem porodníků by mělo být zjistit, které ženy mají největší šanci na úspěšný vaginální porod a které nikoli a to nejdůležitější, informovat je o tom! Jedině tak totiž přestane počet traumatizovaných žen po porodu narůstat. Ne vše se dá zjistit dopředu, ale většina lékařů již dnes dokáže velice dobře odhadnout, zda porod půjde hladce a nebo bude komplikovaný a co všechno konkrétní ženě při konkrétním porodu hrozí. Přesto to ženám nemají potřebu sdělit a stále rozjíždí tzv. porody na zkoušku, jejichž výsledek je jim tak nějak již předem znám…

Rubriky
Blog

Skutečný důvod, proč porod tak zatraceně bolí

Adam, Eva, had a ráj

Povíme si nyní příběh o tom, proč porod bolí. Tedy: Byl jednou jeden ráj. Žil v něm Adam, Eva a taky had. Všichni se tam měli skvěle, zkrátka jako v ráji. Mělo to však jeden háček. V tom ráji byl taky ovocný strom (zřejmě jabloň). Tomu stromu se říkalo strom poznání dobrého a zlého a Adam s Evou měli přísný zákaz trhat z něj plody. Dvojice zákaz dodržovala, ale jednoho dne had přemluvil Evu, aby ovoce utrhla a ochutnala. Eva nejen, že ovoce okusila sama, ale nabídla i Adamovi, který nabídky využil.

Když se Bůh, který jim zákaz plody trhat nařídil, dozvěděl, že jeho příkazu neuposlechli, všechny je z ráje vyhnal. Hada potrestal údělem plazení se po zemi, Adama k dobývání obživy ze země v potu tváře až do smrti. No a Evu? Hádejte!

Eva odsoudil k porodním bolestem a k životu v područí Adama. Aby toho nebylo málo, hřích trhání ovoce ze stromu poznání je hříchem dědičným. Takže od té doby se všichni hadi plazí po zemi, chlapi musí tvrdě dřít a ženy porod bolí.

Achjo, kdyby si pro ty jablka radši zašli do Tesca…

Tak a teď už vážně

Porod bolí a Adam s Evou za to nemůžou. Příčinu je nutno hledat jinde. Celý porodní proces nejen že je bolestivý, ale může být a bohužel někdy i je fatální. Každý den po celém světě umře při porodu asi 830 žen. Pokud tento počet vynásobíme počtem dní v roce, dostaneme se k hrozivému číslu 302 950 žen za rok. U savčích matek je extrémně vzácné platit tak vysokou cenu za vlastní reprodukci. Tak proč je to u lidí jinak?

Problémy začaly u hominidů

Hominidé jsou velice blízcí členové naší vývojové linie. Někdy se uvádí český název čeledi Hominidae jako „lidem podobní“ nebo „lidoopi”. Někteří vědci si myslí, že už před sedmi milióny let začli hominidé chodit vzpřímeně.

Aby bylo možné účinně chodit po dvou nohách, musela být jejich kostra modifikována do nové konfigurace, což ovlivnilo pánev. U většiny primátů je porodní kanál v pánvi relativně rovný. U hominidů to brzy začalo vypadat velmi odlišně. Boky se relativně zúžily a porodní kanál se zdeformoval do tvaru válce, který se po celé délce lišil co do velikosti a tvaru.

Takže už od této doby se nejspíše museli děti hominidů rotovat, aby mohly projít porodním kanálem. Jejich porody se staly obtížnější.

A pak to bylo ještě horší

Před dvěma miliony let se naši předkové hominidé začali znovu měnit. Ztratili své ryze opičí rysy, jako je krátké tělo, dlouhé paže a malý mozek. Místo toho začali získávat více novodobější rysy, jako jsou vyšší těla, kratší paže a hlavně – větší mozky. Tato poslední vlastnost byla špatnou zprávou pro ženské celé ženské pokolení.

Běhat? Myslet? Obojí?

Dospělí lidé s velkým mozkem začínají život jako děti s velkým mozkem. Na jedné straně si tedy hominidé ženského pohlaví musely udržovat úzkou pánev se zúženým porodním kanálem, aby mohly účinně chodit po dvou nohách a běhat, respektive před něčím/někým co nejrychleji utíkat. Současně se však plody, které nesly, vyvíjely tak, že měly větší hlavy, které byly pevnější a těsnější díky úzkým pánvím.

Porod se tak stal opět o něco těžší a bolestivější záležitostí s potencionálně smrtícími účinky. Celý tento paradox nazývají vědci porodním dilematem.

Začátek farmaření = další problém

Porody dřívějších předchůdců člověka rozhodně nebyly snadné. Nicméně Homo erectus (člověk vzpřímený) a neadrtálci respektive neandrtálkyně rodily oproti ženám prvních zemědělců s menšími problémy. Posun k zemědělství vedl k dalším vývojovým změnám, které dále ještě více znesnadnily porod.

Farmaření změnilo tělo člověka

Zhruba před 10 000 lety lidé začali hospodařit a dětské kostry novorozenců se staly mnohem častějším archeologickým nálezem. Existuje jeden výrazný rys, kterého si archeologové všimli při srovnávání koster začínajících farmářů s jejich předky, což byli lovci a sběrači. Farmáři měli znatelně menší postavy, pravděpodobně proto, že jejich strava bohatá na uhlohydráty nebyla ve srovnání se stravou bohatou na bílkoviny lovců a sběračů nijak zvlášť výživná.

Obecně platí, že čím menší žena, tím užší boky. Jinými slovy, přechod k zemědělství téměř jistě způsobil, že porod byl opět o mnoho náročnější. Kromě toho, strava bohatá na uhlohydráty, která se stala běžnější v zemědělství způsobí, že vyvíjející se plod je větší. 

Kombinace těchto dvou faktorů a lidského porodu = problém. Velký problém.

Konec příběhu? Ale kdeže…

A je tu další komplikace: ženská těla se mění se stárnutím. Vědci dospěli k závěru, že pánev mění rozměry během života ženy.  Jejich údaje naznačují, že pánve žen získávají tvar, který napomáhá porodu v jejích pozdních dospívání, tedy když dosáhnou maximální plodnosti., zhruba okolo věku 25 let.

Obecně šlo ještě v minulých stoletích říci, že větší děti mají větší šanci na přežití. Velikost při narození je přinejmenším poněkud dědičná. Společně by tyto faktory mohly vést průměrný lidský plod k tomu, aby svou hmotnost zvyšoval na maximální možnou míru vůči stanovené ženské pánvi, i když to může být někdy fatální, když to plod takzvaně ,,přepískne.´´

Bude hůř?

Ano i ne. Porod bolí dnes, bolel včera a bude bolet ženy i v budoucnu. Jenže je vysoce pravděpodobné, že je bude bolet jinak a v jiném místě. V minulosti všechny lidské plody na svět buď dorazily, nebo nedorazily prostřednictvím ženské pánve. Ostatně, jinak to ani nešlo. Dnes už to naštěstí jinak jde. A tak se mnoho dětí rodí císařským řezem, tedy operací, při které je dítě odebráno z břicha matky, aniž by kdy vstoupilo do porodního kanálu. Ve společnostech, kde se sekce staly běžným typem porodu, plod nyní může růst a růst a stále má velkou šanci na přežití.

Teoreticky by se počet žen, které rodí děti, které jsou příliš velké, aby se vešly do jejich pánve, mohl během několika desetiletí, alespoň v některých částech světa, zvýšit o 10 nebo 20%. 

Je to dobře? Je to špatně? Ani jedna odpověď není správná. Zkrátka je to tak a tak se tomu člověk bude muset přizpůsobit. Že by se příroda vrátila v čase a vymyslela jiný model? Nejspíš ne. Tudíž bude zřejmě muset člověk začít „pomáhat“ přírodě víc a víc a strategie vedení porodů plánovaným císařským řezem se stane v průběhu staletí standardem, pokud bude chtít lidský druh přežít, bez velkých ztrát.

Rubriky
Příběhy

Na poslední chvíli

Moje první dítě, po super akutním císařském řezu, na který mě doslova tryskem odváželi z těhotenské poradny po pravidelných monitorech neplakalo. Vůbec. Syn se narodil v bezvědomí. Jeho puls byl slabý a kůže modrá. Oživovali ho. To vím z vyprávění manžela, který mě naštěstí ten den do porodnice doprovázel.

Já se probudila na JIP, bez břicha. Šok. Co se stalo? Kde to jsem? Kde je dítě? Těch otázek bylo mnoho…Nutno říci, že jsem na všechny dostala postupně odpověď. Nejdříve od muže, posléze i od lékařů. Prý jsme přijeli nikoliv za pět minut dvanáct, ale spíš za minutu. Prostě na poslední chvíli.

Na monitory jsem byla objednaná ten osudný den na jedenáctou. Jeli jsme nakonec ale o hodinu dřív. Proč? No protože jsme chtěli cestou tam ještě vybrat synovi záclony do pokoje v malé galanterii, která je při cestě. Drobný poslední detail do jeho jinak skvěle připraveného pokojíčku.

Jenže obchod měl zavřeno, na dveřích bylo napsáno: rodinné důvody. A tak jsme jeli do porodnice rovnou, třeba nás na ty monitory vezmou dřív. Vzali. A jak to dopadlo už víte.

Syn je v pořádku, já taky, ale ta otázka co kdyby zavřeno neměli…co kdybych ty záclony vybírala….co kdyby…ta mě bude někde v zadu  v hlavě strašit už asi navždy.

Rubriky
Příběhy

Prý se není čeho bát

Mezi kamarádkami jsem těhotná jako první. Žádná z nich mi tedy rady nepředá.  To těhotenství je pravda, trochu nečekané, ale mám radost. Čas ubíhá jako voda, s partnerem stihneme i na rychlo zorganizovat svatbu.

Jsem vdaná a těhotná, domeček máme, vše je zalité sluncem. Když kupujeme kočárek, do porodu mi zbývá už jen 8 týdnů. Odcházím na mateřskou a mých 6 kolegyň z práce mi poslední den po konci směny uspořádá malou rozlučku. Všechny jsou starší než já a mají už jak se tak lidově říká „odrozeno“. Dostávám od nich kupu krásných věcí na malého a taky spoustu mateřských rad, co dělat, co nedělat, co si koupit, co si nekupovat atd. Až se hovor stočí na porod. Tyjo holky, jak se ten porod blíží, začínám se trochu bát…

Ale prosimtě, to je v pohodě, to zvládneš. Strach má velké oči. Není se čeho bát. Jedna kolegyně střídá v promluvě druhou a všechny svorně tvrdí, že zubař je horší. Při těch kontrakcích tě prostě bude bolet břicho, pak párkrát zatlačíš a pak už přijde úleva, bolest přejde, dají ti miminko a už se s ním můžeš ňuchat. Ten pocit je úžasnej! Takže no stress, pohoda, jazz.

To samé si v bleděmodrém vyslechnu poté i o 2 týdny později od mámy, když se jí svěřím, že se porodu trochu bojím. To je v pohodě, není to tak hrozný, to dáš. Však podívej, já rodila třikrát a vždycky dobrý. Ostatně kdyby to bylo tak hrozný, tak mají všichni jedináčka. To dá rozum, ne?

Měsíc před porodem navštívím spolu s nyní již manželem ještě předporodní kurz. Pro jistotu. Lektorka je moc příjemná, na obrázcích ukazuje ženy v bazénku s novorozencem v náručí. Vypráví o tom, jak je důležité se porodu nebát, ale naopak se na něj těšit. Musíme prý myslet pozitivně. Kontrakce máme vnímat nikoliv jako bolest, ale jako cestu k miminku. Každou kontrakcí jsme k němu blíž a to je dobrý důvod se na každou z nich těšit a s pokorou ji přijmout, prožít a vychutnat.

Z kurzu odcházím nadšená a porodu se nebojím ani trochu. Vlastně jsem namotivovaná až do té míry, že se ho nemůžu dočkat. Už jenom pár dní a konečně prvně uvidím synovu tvář. To bude krása! Jsem rozhodnuta si porod užít!

DEN D přichází přesně 2 dny před termínem. Je neděle, půl druhé odpoledne a já sedím jako vyvržený vorvaň s nanukem v ruce před televizí, na ČT1 dávají pohádku. Když nanuk dojím, chci jít vyhodit dřívko do koše a jak vstanu, tak mi praskne plodová voda. Volám manželovi, který si šel na druhou stranu vesnice půjčit od bratra vrtačku, ať jde okamžitě domů, budeme rodit.

Je to tady! Hurá, hurá. Pozitivně naladěni naložíme sbalené tašky a vyrážíme si pro syna. Čeká nás asi 40 minutová cesta. Tři minuty před porodnicí mi úsměv tuhne. První kontrakce. Na příjmu další a pak další a další.

Za hodinu už se svíjím ve sprše v bolestech. Doslova. Kdyby bylo v té koupelně okno, rovnou z něj vyskočím. Ta bolest je neskutečná. Kručím a skučím, drtím muži ruku, už to nevydržím. Chci epidurál. Kde je kdo? Haló! Pomóc!!! Manžel jde shánět porodní asistentku. 

Oba dva po chvíli společně přichází. Manžel mě opět chytá za ruku a asistentka říká, že anesteziolog, který by mi mohl epidurál píchnout má momentálně jinou práci. Po vyšetření navíc asistentka zjistí, že jsem otevřená už na 8 cm.

Eh? Co?  Ještě dva cenťáky? To je můj konec, už to nevydržím. Ta agónie je neskutečná. Nepomáhá sedět, ležet, stát, sprcha, míč. Nepomáhá nic. Po další hodinové tortuře je mi oznámeno, že je čas tlačit. A tak tlačím a tlačím, mám pocit že mě ta síla celou roztrhne. Co mě to ku.va napadlo mít dítě?

Najednou je miminko venku, dají mi ho do rukou. Jsem úplně v šoku, celá se klepu. Vemte si to dítě, nebo ho upustím. Syna tedy za asistence manžela odnesou k sestřičkám.

Doktorka říká, že šít není co, jsem bez poranění. Spolu s porodní asistentkou mi obě gratulují, tak krásný ukázkový porod už dlouho neviděly. Prý to asi bude tím, že mám tak pěkně stavěné boky a pánev vhodnou pro porod. Prostě typický slovanský typ. Máte štěstí, usmívá se na mě paní doktorka.

Dvě hodiny trávím ještě na porodním sále a přemýšlím o tom, že pokud toto byl krásný ukázkový přirozený porod, který personál porodnice dlouho neviděl, tak snad ani nechci domýšlet, jak vypadají porody ostatních?!

PRVNÍ ROK PO PORODU

Celý ten rok docházím na proktologii kvůli neustále vracejícímu se problému s vnitřními hemoroidy, které mi porod způsobil. Sex je o dost jiný než před porodem a rozhodně ne lepší. Minimálně jednou za 14 dní se mi zdá, že musím jít znovu rodit. Jakmile je porod v televizi ve filmu, skáču po ovladači a přepínám. Když někde vidím těhotnou, přepadá mě panika. 

Mámě a kolegyním jsem vynadala. To jste mi to jako dop.dele nemohly říct, jakej ten porod doopravdy je? A hlavně co následuje po něm? Zubař je horší, jo? Já Vám dám zubaře! To jste se snad úplně zbláznily, ne? Jste jako vůbec normální………………………………………??? Prý mě nechtěly děsit. Aha. Dobračky! 

Na oslavě synových prvních narozenin manžel ukazuje hostům v mobilu synovu fotku ihned po narození (pro srovnání s dneškem). Na té fotce jsem mimo jiné na porodním křesle i já. Jdou na mě mdloby, jen si na ten den vzpomenu. Fuj.

DRUHÝ ROK PO PORODU

Pořád platí téměř všechno, co rok předchozí……… Jen na tu proktologii už nechodím. Jo a ještě je tu taková malá drobnost: Jsem znova těhotná. Těhotenství = porod ………………………………… ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Vezmu to stručně: Rodit už jsem znovu nešla. Tedy vlastně šla, ale trochu jinak. Navzdory mým skvělým bokům a pánvi vhodné pro porod jsem si vyjednala císařský řez. Bezbolestné to sice taky nebylo, ale v porovnání s mým „krásným přirozeným porodem“ byl císařský řez procházka růžovým sadem. Klidná řízená procedura, a tentokrát i s bondingem. A bez hemoroidů! Kompletně fit jsem byla zhruba za 14 dní.

Na druhý porod vzpomínám dodnes ráda. Se zážitkem z prvního porodu se už asi nesrovnám. Se vší tou bolestí, s tím nečekaným velkým šokem.  S těmi hnusnými hemoroidy. Proto když slyším někde říkat takové to typické klišé: Ženy jsou k rození stvořeny…. Nebo ještě ohranější: Zvládla to každá…. Či dokonce hlášku, že po přirozeném porodu je žena rychleji fit než po císařském řezu, chce se mi řvát!!!

Ne! Fakt ne! Všechny opravdu nejsme stvořeny k „přirozeným“ porodům. Jen proto, že jsme ženy, nemusíme všechny rodit spodem. Nemáme totiž jenom boky a pánve, ale máme taky další části těla, které vaginálním porodem můžou utrpět, a hlavně….máme taky hlavu a pocity!!!

Rubriky
Příběhy

Doživotně zkriplená

Otěhotněla jsem po dvou letech snažení, a tak den, kdy jsem našla na testu dvě čárky, považuji za vůbec nejlepší den svého života. Těhotenství bylo bezproblémové a vzhledem k tomu, že jsem na dnešní dobu, řekla bych, velice mladá prvorodička, neočekávala jsem žádné problémy ani při porodu.

Při příjmu do porodnice jsem dostala porodní asistentku, která byla úplně skvělá. Byla již v předdůchodovém věku, ale její rady a péče byla perfektní. Nosila mi nahřáté pytlíčky, pomáhala ve sprše, prostě super. Připadala jsem si s ní v bezpečí, skoro jako s mámou, které byla vizuálně i velice podobná.

Otvírání pokračovala přesně ,,dle učebnice´´ a za 8 hodin jsem šla tlačit. Jenže právě když jsem byla otevřená na 10 cm převzala můj porod mladá černovlasá doktorka. A všechno šlo do kopru.

Velmi těžce nesu nevyžádaný nástřih. Měla jsem opravdu maličké dítě, jen 2,7 kg a hlava 32cm. Paní doktorka mě však nenechala zkusit dceru vytlačit bez nástřihu ani vteřinu a navzdory tomu, že jsem měla v porodním přání (které mi při příjmu odsouhlasili), že epiziotomii nechci, mi ji prostě udělala. Jednou zatlačit, šmik a dítě ze mě vypadlo naráz celé. Nikdo mě ani muže neupozornil, nevaroval, a tak je ze mě mrzák. Jsem doživotně zkriplená a nemůžu se s tím smířit.

Samotné hojení nástřihu bylo něco otřesného. To místo je snad nejpitomější možné místo na těle, kde člověk může jizvu mít. Gynekolog mi při prohlídce po šestinedělí řekl, že jsem prostě po porodu, tak co jsem jako čekala? Vždyť deformovanou nastřiženou vagínu má po porodu zhruba každá druhá, tak žádný stres. Ale já mám pocit, že se z toho debilního nástřihu snad už nikdy nevzpamatuju. Navíc mě pořád dost bolí, hlavě při menstruaci to nejde bez Ibalginu ani vydržet. V jizvě mi tepe a celou levou oblast uvnitř pochvy mám bolavou.

Když se dnes 5 měsíců po porodu kouknu mezi nohy, chce se mi brečet. Poševní vchod mám úplně deformovaný, téměř čtyřcentimetrová jizva je křivá, pysky mám každý jinak vysoko. O použitelnosti při sexu raději pomlčím, neboť se mi sex úplně zhnusil. Vždy když má dojít na věc, si vzpomenu na všechnu tu bolest, kterou jsem po porodu se svými spodními partiemi zakusila a už prostě nechci, aby se mě dole někdo jen dotknul. Byť se jedná o manžela.

Kdybych měla po porodu poranění, tak ok. Ale natrhlo by mě vlastní dítě a né nějaká nána, co si ve školce zřejmě málo vyhrála s nůžkami a proto to teď musí dohánět na rodičkách. Mám pocit, že jen aby si zjednodušili práci, ti doktoři prostě provedou nástřih každé prvorodičce a jaké z toho má ona pocity a následky je vůbec nezajímá. Dělají tak, jak se to dělalo vždycky.

Doktoři se pohoršují nad obřízkou v afrických zemích, ale stříhání do vagíny jim připadá evidentně normální. Je to otřesné, otřesné, otřesné. Komunismus skončil před třiceti lety, ale ženy se při porodech przní bez souhlasu dál a bůhví vlastně proč.

Rubriky
Příběhy

Bez respektu

Nikdy jsem nechápala, proč se s porody tolik nadělá a ženy, které popisovaly personál porodnic v hodně černém světle jsem podezřívala z přehánění. A vlastně celkově. Vždyť si stačí vybrat dobrou porodnici a je to, ne?

Všem těmto ženám se nyní po svém prvním porodu omlouvám. Porodnici jsem totiž vybírala opravdu dlouze, z předporodního kurzu jsem byla nadšená a moje pocity z porodu jsou přesto otřesné.

Porod jsem měla celkem rychlý, po příjmu v porodnici jsem šla rovnou na sál otevřená na 7 cm. Lékařka, která mě přijímala byla v pohodě, vyšetření bylo bleskové a bezbolestné.

Pak se ale vyměnily směny a doktor, který přišel po ní byl úplně jiné kafe. Ležela jsem na porodním lůžku na boku, tak, jak mě instruovala porodní asistentka. To aby syn správně dorotoval. Lékař, kterého jsem viděla prvně v životě, přišel, nepozdravil, jen už ode dveří zahalekal povel: NA ZÁDA! Přetočila jsem se, ale v tu chvíli na mě přišla kontrakce. V tom do mě vrazil ruku až po loket. Vyjekla jsem, že to bolí. Vůbec na to ale nereagoval, přehlížel mě jako páru nad hrncem a jen cosi říkal porodní asistentce. Když ruku vytáhl, rozbrečela jsem se. Na to mi odvětil, že ostatní maminky, které tu dnes jsou zvládají rodit i bez divadla. Tak ať se laskavě uklidním.

Nic mi neřekl, jen zaúkoloval asistentku tím, ať mi dá oxytocin. Ptala jsem se, proč jej potřebuji? Na kolik centimetrů jsem otevřená? Na to mi jen odvětil, že to mě zajímat nemusí, on je tady doktor a rozhodl, že dostanu oxytocin. Tak ho prostě dostanu. Konec diskuse.

Nakonec jsem porodila asi za hodinu s úplně jinou doktorkou, protože tento „lékař“ byl naštěstí odvolán k jinému porodu.

Nicméně ten špatný pocit z jeho chování…z toho jak do mě beze slova hrábnul jak do krávy, z těch jeho velkých pařátů a blbých keců, z té nedůstojnosti,  ve mně zůstal a zůstává dál. Navzdory tomu, že ostatní personál v porodnici a následně na šestinedělí byl profesionální.

Při porodu svého prvního dítěte, v tento významný den, jsem se chtěla cítit jako lidská bytost, která si zaslouží slušné zacházení a respekt. A to po celou dobu porodu. Místo toho jsem si ve výsledku chvíli připadala jen jako kus masa…