Rubriky
Příběhy

Bezmoc a ponížení

Otěhotněla jsem v době kovidové v podstatě náhodou, ale vzhledem k věku a chystající se svatbě, jsme věděli, že na miminko je ideální čas. Těhotenství jsem nijak neprožívala, bála jsem se doby mateřské, jelikož můj otec maminku hodně ponižoval, a nechtěla jsem, aby se partner choval stejně.


V pátek, tři dny do termínu, jsem byla v porodnici na kontrolu. Vše v pořádku, miminko ve výborné kondici, já zavřená.
V sobotu o půl4 ráno jsem začala cítit bolesti, byli nepravidelné, ale pro jistotu jsem vyžehlila poslední věci pro miminko, nachystala košík, zkontrolovala věci v porodní tašce. Ještě ten den jsem absolvovala oběd u tchýně, říkala jsem si, že bolesti budou asi poslíčci a byla v klidu. Večer jsem byla připravena jít spát, ale bolesti začaly sílit, tak jsem se rozhodla odjet do porodnice, kdyby náhodou.

V porodnici mi sdělili, že jsem na 3 cm a kvůli gbs pozitivitě si mě už nechali. Na sále jsem šla do sprchy, porodní asistentce jsem sdělila, že se obávám nástřihu, ale že jsem cvičila a masírovala hráz. Ta mě ujistila, že to bude v pohodě. Asistentku jsem potkala již na 3D ultrazvuku, byla mi velmi sympatická a já jsem jí věřila.

Po hodině mi asistentka řekla, že se neotvírám, a že mám tuhou porodní branku, takže by mi dala něco na rozvolnění, ať mám sílu na konec porodu. Vystrašená tím, že bych miminko nemusela zvládnout vytlačit, nechala jsem si onu látku dát do kapačky. Od té doby jsem byla jako na drogách, zvracela jsem, praskla mi voda, porod postupoval. Těšila jsem se až budu tlačit, kontrakce prodýchávala.  Když to přišlo, řekla jsem, že nechci na záda…jak byste chtěla …a šup jako beruška na zádech. Když jsem viděla chirurgický set, začala jsem brečet, že nechci aby mě stříhali. Uklidňovala mě, ale já věděla, že to udělají. Cítila jsem, jak potřebuju zadek položit níž, ale na zádech s nohama nahoru to nešlo, byla jsem bezmocná.

Střídali se směny, takže do místnosti vletělo snad 12 lidí. Maminko tlačte, tlačila jsme ze všech sil, doktorka na mě asi čtyřikrát skočila svým předloktím. Maminko tlačte a najednou to přišlo …šmik…cítila jsem neskutečnou bolest a malý byl venku. Od té doby jsem křičela bolestí. Čekalo se na placentu, malého mi dali na břicho. Vůbec jsem si nepřipadala jako máma, byl pro mě cizí. Když se mě zeptali, zda si ho můžou vzít, řekla jsem ano…brečela dál. Bylo mi jedno, co s ním bude, přála jsem si umřít. Měla jsem pocit, jakoby mě dole za něco tahali, křičela jsem, ať na mě nesahají. Cítila jsem se ponížená, zničená, moje já tam umřelo a byla to hrozná bolest, nejhorší v mém životě. Zlatá první doba porodní. Následně mě odváželi na sál, do anestezie, vytáhnout placentu. S partnerem jsem se rozloučila a brečela dál a doufala jsem, že už se neprobudím.


Ten nástřih byl to nejhorší, co mi kdy kdo udělal. Cítím se hrozně pokaždé, když dám kolena od sebe… připomíná mi to nohy ve třmenech a nemůžu se bránit. U gynekologa brečím a bojím se, co udělá. Doba od druhé doby porodní do teď, je nejhorší období mého života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.