Rubriky
Příběhy

Ruptura 3. stupně

Na porod jsem se těšila, až konečně bude syn s námi. Ovšem to, co nastalo, jsem si nepředstavovala ani v nejhorším snu.

Kontrakce začaly v půl 11 večer a rovnou po třech až pěti minutách a do zad. Do porodnice jsem přijela kolem 5 ráno, odvedli mě na porodní sál. Po několika hodinách  mi bylo řečeno, že jsem ještě málo otevřená, a navíc nemám ani kontrakce do břicha, takže rodit ještě nebudu. Poslali mě na normální pokoj, kde mi dali něco na zklidnění, abych si odpočinula. Efekt to mělo takový, že jsem mezi kontrakcemi usínala, a když přišla kontrakce, tak jsem bolestí brečela a lezla po zemi, bylo to jako by mi někdo drtil páteř.

Kolem 5 odpoledne mě konečně poslali na porodní sál, že se otevírám. To už jsem nespala přes 30 hodin, do toho v sobě prášky na zklidnění. PA mi bez upozornění  něco píchla, na můj dotaz, co to bylo, odpověděla, že je to na uvolnění svalů. Chtěla jsem epidurál – prý ještě ne, je na něj moc brzo. Do toho PA usoudila, že malý je špatně natočený, takže se ho snažila nějakými hmaty natočit. Byla jsem zoufalá, byla jsem tam celou dobu sama (když jsem konečně mohla partnerovi napsat, ať přijede, tak to šlo tak rychle, že přijel tak tak na poslední kontrakci), bolest z kontrakcí se nedala vydržet, takže jsem na naléhání PA souhlasila s píchnutím plodové vody. Po tom  nastalo peklo, znovu jsem požádala o epidurál, opět bez úspěchu, prý je na epidurál pozdě. Přivezli nějaký plyn, po kterým se mi dělalo hrozně zle.

Pak už si moc nepamatuji, malého jsem nakonec porodila, ale výraz doktorky, když řekla, aby zavolali jinou doktorku,  dodnes nezapomenu. Poranění třetího stupně (přerušeny oba svěrače). Syna jsem viděla asi 3 minuty, pak ho odvezli (proč ho nenechali s jeho otcem, nevím). Zašívali mě v narkóze. Třešničkou na dortu bylo po probuzení vycévkování, které jsem nejdřív odmítla, že to zvládnu sama, nicméně do nádoby, kterou pode mě PA dala, a ještě k tomu před ní, to prostě nešlo (na povel to neumím), takže jsem nakonec souhlasila, neboť dokud se prý nevymočím, tak mě na pokoj neodvezou.  Prostě úplná degradace mojí důstojnosti.

Na oddělení šestinedělí mi ráno přivezli malého. Všechno mě bolelo, nemohla jsem chodit, sedět už vůbec ne, cesta pro čaj, který byl na opačném konci chodby, mi trvala asi 10 minut, jak jsem se ploužila, nakonec mi partner dovezl balené vody, abych nemusela moc chodit. Nadstandard bohužel obsazený. Jak moc jsem potrhaná mi nikdo pořádně neřekl, ač jsem se na to několikrát ptala, prostě mlžili, jak mohli. To že jde o rupturu obou svěračů jsem se dozvěděla až z propouštěcí zprávy. Po čtyřech dnech nás propustili, bez kontroly šití, ač jsem říkala, že jsem málem nedoběhla na WC a že neudržím plyny – prý se to zlepší. A to jsem tam právě kvůli tomu velkému poranění byla o den déle.

Po 14 dnech jsem jela do porodnice na kontrolu kvůli krvácení a s tím, že dole to vypadá nějak divně. Samozřejmě se celé šití rozjelo, takže následovalo opětovné sešití včetně svěrače. Ta bolest po probuzení z narkózy byla šílená, kdyby nebyla zamčená okna, asi bych skočila, kam se na ní hrabal porod. Dle doktora to ale tak moc bolet nemohlo, takže za mnou poslal psychologa s tím, že je to psychického původu. De facto ze mě udělal hysterku. Při kontrole před propuštěním mi bylo sděleno, že to mám lehce opruzený. Po příjezdu domů jsem našla odvahu se na to podívat a málem mě kleplo. Vypadalo to, jako by mě spálili tou jejich dezinfekcí, takže tu lehkou opruzeninu jsem léčila měsíc, kdy jsem půlky nemohla dát k sobě, střídavě vysušovala a pak mazala mastí. Do toho vysoké dávky léků na bolest a antibiotika, která mě úplně oddělala žaludek, takže jsem  nemohla nic jíst. Přišla jsem o mléko, takže syn musel přejít na umělé. 14 dní jsem se o syna starat vůbec nemohla, resp. jsem nemohla skoro ani vstát z postele. Psychika na dně, chvílema jsem si říkala, že jsem měla u porodu umřít. Po 9 týdnech od porodu (6 od znovu zašití) bylo na kontrole zjištěno, že svěrače nesrostly správně, sice drží u sebe, ale širokou jizvou. Rovněž hráz vypadá šíleně, mám v ní díry a místy mi visí kůže. Takže psychika spadla znovu na úplné dno.

Momentálně jsem 5 měsíců od porodu, psychicky na tom nejsem nejlépe a asi už nikdy v pohodě nebudu, svěrače nefungují tak, jak by měly. Dodnes ta jizva v určitém místě bolí, o tom, že si nemůžu utřít zadek normálně toaletním papírem nemluvě. Přišla jsem o prvních 6 týdnů života syna, a dlouho jsem si k němu nemohla najít cestu.  Pořád se mi to vrací a neustále se ptám, proč neudělali nástřih, proč nezkontrolovali to šití hned v porodnici, proč když znovu zašívali vnější svěrač, nezašili i ten vnitřní (ten v tu dobu už musel být srostlý špatně), stalo by se to, kdybych rodila jinde, nebo kdyby mi nepíchli tu plodovou vodu? Žiju s tím, že se jednou probudím a budu inkontinentní, jen nevím, jestli to bude zítra, za rok, za pět, nebo za deset let. Hráz zkusím opravit plastikou, nicméně svěrače nikdo neopraví, jednou už jsou přerušený, a vždycky už budou, mohu jen doufat, že vydrží jakž takž fungovat co nejdéle. Do reoperace se stejně žádnému z doktorů nechce, protože tak nějak fungují, i když ne na 100 procent. Závidím těm, které porodily bez poranění, nebo jen s minimálním. Často si říkám, jaké by to bylo, kdyby se to nestalo, jak by to bylo super. Zkouším na to nemyslet, ale nejde to. Tak jsem se těšila na porod, a nakonec z něj mám trauma do konce života, psychické i fyzické.

1 reakce na „Ruptura 3. stupně“

Fakt smutnej příběh. Připadá mi to jako fatální zanedbání péče a selhání ze strany lékařů a ani náhodou se nejedná o ojedinělý případ. Pokud by to byl komplikovaný porod, měl se zvážit císařský řez a ne tu ženu zmrzačit:-(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.