Prý se není čeho bát

Mezi kamarádkami jsem těhotná jako první. Žádná z nich mi tedy rady nepředá.  To těhotenství je pravda, trochu nečekané, ale mám radost. Čas ubíhá jako voda, s partnerem stihneme i na rychlo zorganizovat svatbu.

Jsem vdaná a těhotná, domeček máme, vše je zalité sluncem. Když kupujeme kočárek, do porodu mi zbývá už jen 8 týdnů. Odcházím na mateřskou a mých 6 kolegyň z práce mi poslední den po konci směny uspořádá malou rozlučku. Všechny jsou starší než já a mají už jak se tak lidově říká „odrozeno“. Dostávám od nich kupu krásných věcí na malého a taky spoustu mateřských rad, co dělat, co nedělat, co si koupit, co si nekupovat atd. Až se hovor stočí na porod. Tyjo holky, jak se ten porod blíží, začínám se trochu bát…

Ale prosimtě, to je v pohodě, to zvládneš. Strach má velké oči. Není se čeho bát. Jedna kolegyně střídá v promluvě druhou a všechny svorně tvrdí, že zubař je horší. Při těch kontrakcích tě prostě bude bolet břicho, pak párkrát zatlačíš a pak už přijde úleva, bolest přejde, dají ti miminko a už se s ním můžeš ňuchat. Ten pocit je úžasnej! Takže no stress, pohoda, jazz.

To samé si v bleděmodrém vyslechnu poté i o 2 týdny později od mámy, když se jí svěřím, že se porodu trochu bojím. To je v pohodě, není to tak hrozný, to dáš. Však podívej, já rodila třikrát a vždycky dobrý. Ostatně kdyby to bylo tak hrozný, tak mají všichni jedináčka. To dá rozum, ne?

Měsíc před porodem navštívím spolu s nyní již manželem ještě předporodní kurz. Pro jistotu. Lektorka je moc příjemná, na obrázcích ukazuje ženy v bazénku s novorozencem v náručí. Vypráví o tom, jak je důležité se porodu nebát, ale naopak se na něj těšit. Musíme prý myslet pozitivně. Kontrakce máme vnímat nikoliv jako bolest, ale jako cestu k miminku. Každou kontrakcí jsme k němu blíž a to je dobrý důvod se na každou z nich těšit a s pokorou ji přijmout, prožít a vychutnat.

Z kurzu odcházím nadšená a porodu se nebojím ani trochu. Vlastně jsem namotivovaná až do té míry, že se ho nemůžu dočkat. Už jenom pár dní a konečně prvně uvidím synovu tvář. To bude krása! Jsem rozhodnuta si porod užít!

DEN D přichází přesně 2 dny před termínem. Je neděle, půl druhé odpoledne a já sedím jako vyvržený vorvaň s nanukem v ruce před televizí, na ČT1 dávají pohádku. Když nanuk dojím, chci jít vyhodit dřívko do koše a jak vstanu, tak mi praskne plodová voda. Volám manželovi, který si šel na druhou stranu vesnice půjčit od bratra vrtačku, ať jde okamžitě domů, budeme rodit.

Je to tady! Hurá, hurá. Pozitivně naladěni naložíme sbalené tašky a vyrážíme si pro syna. Čeká nás asi 40 minutová cesta. Tři minuty před porodnicí mi úsměv tuhne. První kontrakce. Na příjmu další a pak další a další.

Za hodinu už se svíjím ve sprše v bolestech. Doslova. Kdyby bylo v té koupelně okno, rovnou z něj vyskočím. Ta bolest je neskutečná. Kručím a skučím, drtím muži ruku, už to nevydržím. Chci epidurál. Kde je kdo? Haló! Pomóc!!! Manžel jde shánět porodní asistentku. 

Oba dva po chvíli společně přichází. Manžel mě opět chytá za ruku a asistentka říká, že anesteziolog, který by mi mohl epidurál píchnout má momentálně jinou práci. Po vyšetření navíc asistentka zjistí, že jsem otevřená už na 8 cm.

Eh? Co?  Ještě dva cenťáky? To je můj konec, už to nevydržím. Ta agónie je neskutečná. Nepomáhá sedět, ležet, stát, sprcha, míč. Nepomáhá nic. Po další hodinové tortuře je mi oznámeno, že je čas tlačit. A tak tlačím a tlačím, mám pocit že mě ta síla celou roztrhne. Co mě to ku.va napadlo mít dítě?

Najednou je miminko venku, dají mi ho do rukou. Jsem úplně v šoku, celá se klepu. Vemte si to dítě, nebo ho upustím. Syna tedy za asistence manžela odnesou k sestřičkám.

Doktorka říká, že šít není co, jsem bez poranění. Spolu s porodní asistentkou mi obě gratulují, tak krásný ukázkový porod už dlouho neviděly. Prý to asi bude tím, že mám tak pěkně stavěné boky a pánev vhodnou pro porod. Prostě typický slovanský typ. Máte štěstí, usmívá se na mě paní doktorka.

Dvě hodiny trávím ještě na porodním sále a přemýšlím o tom, že pokud toto byl krásný ukázkový přirozený porod, který personál porodnice dlouho neviděl, tak snad ani nechci domýšlet, jak vypadají porody ostatních?!

PRVNÍ ROK PO PORODU

Celý ten rok docházím na proktologii kvůli neustále vracejícímu se problému s vnitřními hemoroidy, které mi porod způsobil. Sex je o dost jiný než před porodem a rozhodně ne lepší. Minimálně jednou za 14 dní se mi zdá, že musím jít znovu rodit. Jakmile je porod v televizi ve filmu, skáču po ovladači a přepínám. Když někde vidím těhotnou, přepadá mě panika. 

Mámě a kolegyním jsem vynadala. To jste mi to jako dop.dele nemohly říct, jakej ten porod doopravdy je? A hlavně co následuje po něm? Zubař je horší, jo? Já Vám dám zubaře! To jste se snad úplně zbláznily, ne? Jste jako vůbec normální………………………………………??? Prý mě nechtěly děsit. Aha. Dobračky! 

Na oslavě synových prvních narozenin manžel ukazuje hostům v mobilu synovu fotku ihned po narození (pro srovnání s dneškem). Na té fotce jsem mimo jiné na porodním křesle i já. Jdou na mě mdloby, jen si na ten den vzpomenu. Fuj.

DRUHÝ ROK PO PORODU

Pořád platí téměř všechno, co rok předchozí……… Jen na tu proktologii už nechodím. Jo a ještě je tu taková malá drobnost: Jsem znova těhotná. Těhotenství = porod ………………………………… ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Vezmu to stručně: Rodit už jsem znovu nešla. Tedy vlastně šla, ale trochu jinak. Navzdory mým skvělým bokům a pánvi vhodné pro porod jsem si vyjednala císařský řez. Bezbolestné to sice taky nebylo, ale v porovnání s mým „krásným přirozeným porodem“ byl císařský řez procházka růžovým sadem. Klidná řízená procedura, a tentokrát i s bondingem. A bez hemoroidů! Kompletně fit jsem byla zhruba za 14 dní.

Na druhý porod vzpomínám dodnes ráda. Se zážitkem z prvního porodu se už asi nesrovnám. Se vší tou bolestí, s tím nečekaným velkým šokem.  S těmi hnusnými hemoroidy. Proto když slyším někde říkat takové to typické klišé: Ženy jsou k rození stvořeny…. Nebo ještě ohranější: Zvládla to každá…. Či dokonce hlášku, že po přirozeném porodu je žena rychleji fit než po císařském řezu, chce se mi řvát!!!

Ne! Fakt ne! Všechny opravdu nejsme stvořeny k „přirozeným“ porodům. Jen proto, že jsme ženy, nemusíme všechny rodit spodem. Nemáme totiž jenom boky a pánve, ale máme taky další části těla, které vaginálním porodem můžou utrpět, a hlavně….máme taky hlavu a pocity!!!