Na poslední chvíli

Moje první dítě, po super akutním císařském řezu, na který mě doslova tryskem odváželi z těhotenské poradny po pravidelných monitorech neplakalo. Vůbec. Syn se narodil v bezvědomí. Jeho puls byl slabý a kůže modrá. Oživovali ho. To vím z vyprávění manžela, který mě naštěstí ten den do porodnice doprovázel.

Já se probudila na JIP, bez břicha. Šok. Co se stalo? Kde to jsem? Kde je dítě? Těch otázek bylo mnoho…Nutno říci, že jsem na všechny dostala postupně odpověď. Nejdříve od muže, posléze i od lékařů. Prý jsme přijeli nikoliv za pět minut dvanáct, ale spíš za minutu. Prostě na poslední chvíli.

Na monitory jsem byla objednaná ten osudný den na jedenáctou. Jeli jsme nakonec ale o hodinu dřív. Proč? No protože jsme chtěli cestou tam ještě vybrat synovi záclony do pokoje v malé galanterii, která je při cestě. Drobný poslední detail do jeho jinak skvěle připraveného pokojíčku.

Jenže obchod měl zavřeno, na dveřích bylo napsáno: rodinné důvody. A tak jsme jeli do porodnice rovnou, třeba nás na ty monitory vezmou dřív. Vzali. A jak to dopadlo už víte.

Syn je v pořádku, já taky, ale ta otázka co kdyby zavřeno neměli…co kdybych ty záclony vybírala….co kdyby…ta mě bude někde v zadu  v hlavě strašit už asi navždy.