Otěhotněla jsem po dvou letech snažení, a tak den, kdy jsem našla na testu dvě čárky, považuji za vůbec nejlepší den svého života. Těhotenství bylo bezproblémové a vzhledem k tomu, že jsem na dnešní dobu, řekla bych, velice mladá prvorodička, neočekávala jsem žádné problémy ani při porodu.
Při příjmu do porodnice jsem dostala porodní asistentku, která byla úplně skvělá. Byla již v předdůchodovém věku, ale její rady a péče byla perfektní. Nosila mi nahřáté pytlíčky, pomáhala ve sprše, prostě super. Připadala jsem si s ní v bezpečí, skoro jako s mámou, které byla vizuálně i velice podobná.
Otvírání pokračovala přesně ,,dle učebnice´´ a za 8 hodin jsem šla tlačit. Jenže právě když jsem byla otevřená na 10 cm převzala můj porod mladá černovlasá doktorka. A všechno šlo do kopru.
Velmi těžce nesu nevyžádaný nástřih. Měla jsem opravdu maličké dítě, jen 2,7 kg a hlava 32cm. Paní doktorka mě však nenechala zkusit dceru vytlačit bez nástřihu ani vteřinu a navzdory tomu, že jsem měla v porodním přání (které mi při příjmu odsouhlasili), že epiziotomii nechci, mi ji prostě udělala. Jednou zatlačit, šmik a dítě ze mě vypadlo naráz celé. Nikdo mě ani muže neupozornil, nevaroval, a tak je ze mě mrzák. Jsem doživotně zkriplená a nemůžu se s tím smířit.
Samotné hojení nástřihu bylo něco otřesného. To místo je snad nejpitomější možné místo na těle, kde člověk může jizvu mít. Gynekolog mi při prohlídce po šestinedělí řekl, že jsem prostě po porodu, tak co jsem jako čekala? Vždyť deformovanou nastřiženou vagínu má po porodu zhruba každá druhá, tak žádný stres. Ale já mám pocit, že se z toho debilního nástřihu snad už nikdy nevzpamatuju. Navíc mě pořád dost bolí, hlavě při menstruaci to nejde bez Ibalginu ani vydržet. V jizvě mi tepe a celou levou oblast uvnitř pochvy mám bolavou.
Když se dnes 5 měsíců po porodu kouknu mezi nohy, chce se mi brečet. Poševní vchod mám úplně deformovaný, téměř čtyřcentimetrová jizva je křivá, pysky mám každý jinak vysoko. O použitelnosti při sexu raději pomlčím, neboť se mi sex úplně zhnusil. Vždy když má dojít na věc, si vzpomenu na všechnu tu bolest, kterou jsem po porodu se svými spodními partiemi zakusila a už prostě nechci, aby se mě dole někdo jen dotknul. Byť se jedná o manžela.
Kdybych měla po porodu poranění, tak ok. Ale natrhlo by mě vlastní dítě a né nějaká nána, co si ve školce zřejmě málo vyhrála s nůžkami a proto to teď musí dohánět na rodičkách. Mám pocit, že jen aby si zjednodušili práci, ti doktoři prostě provedou nástřih každé prvorodičce a jaké z toho má ona pocity a následky je vůbec nezajímá. Dělají tak, jak se to dělalo vždycky.
Doktoři se pohoršují nad obřízkou v afrických zemích, ale stříhání do vagíny jim připadá evidentně normální. Je to otřesné, otřesné, otřesné. Komunismus skončil před třiceti lety, ale ženy se při porodech przní bez souhlasu dál a bůhví vlastně proč.
3 reakce na „Doživotně zkriplená“
úplně vás chápu, sama jsem si užila své se svým nevyžádaným nástřihem, kdy jsem musela jít i na přešití. Mezi kamarádkami mám mnoho těch, které trpí se svou jizvou i dlouho po porodu. Nechápu, že se všechny ženy po porodu na instagramu tváří, jako kdyby právě přišly z wellness pobytu, to mají fakt všechny tak růžový a sladký porody a jen kolem mně jsou příběhy z porodnic tak děsivý???
Moc vam rozumim. Pri prvnim porodu jsem mela ty same pocity. Trochu mi pomohl druhy porod kdy jsem sice byla trochu natrzena, ale nastrih mi nikdo nedelal!!!!!! Prijde mi, ze se mi to tam dole i trochu zlepsilo. I kdyz jinak druhy porod taky nebyl idealni. Mne to prijde jako zhrzeni zeny.
Úplne s vami súcitím, lebo ešte pred pár rokmi som prežívala niečo podobné. Zranenie po natrhnutí bolo zašité natesno, bolo to fakt nepríjemné a so sexom bol koniec kvôli príšernej bolesti (10 bodov z 10). Nedalo sa to vydržať, bola som z toho totálne depresívna, že mám zničený život a ničím ho aj manželovi, revala som a búchala som si hlavu, prečo som neišla rodiť cisárskym, keď som mala indikáciu (prvý bol cisársky). Bola som v takých momentoch hnusná aj na deti. Teraz je odvtedy vyše troch rokov a veci sa vrátili nejakým zázrakom do akého takého normálu. Treba asi stále dúfať, že toto nie je konečná, a raz bude zasa lepšie. Držte sa.