Co porodník ví a (ne)poví

Porod je dnes bezpečnější, než tomu bylo po staletí dříve. Ještě na začátku 20. století při něm zemřela zhruba 1 ze 100 žen, dnes je to asi 1 ze 4 000. Nefatální zranění, která způsobují pokles kvality života žen, jsou však i dnes překvapivě častá.  

Zhruba u 50 až 80 procent žen, které rodí vaginálně, dochází k poškození pánevního dna. Poranění hráze 2. stupně co vyžaduje šití má kolem 70% žen, episiotomii postoupí zhruba každá druhá prvorodička. U více než 3% je poranění hráze natolik závažné, že spadá do kategorie 3. a 4. stupně, tedy že poškodí svaly análního svěrače, což často vede ke ztrátě kontroly střev a močového měchýře.  

Mlčení porodníků o těchto věcech je problém. Lékaři varují ženy před tím, co by se jim mohlo přihodit během císařského řezu, od infekce až po rupturu dělohy. Ale vzácný je porodník, který upřímně probere s těhotnou možné dlouhodobé následky vaginálního porodu. A stejně tak i kurzy o porodu a knihy o těhotenství o možných problémech po vaginálních porodech ,,taktně“ mlčí.

Prvorodičkám se zkrátka neříká, že zhruba jednu třetinu z nich postihne po porodu stresová inkontinence – tedy stav, kdy kašel, kýchání nebo smích pravděpodobně způsobí „nehodu“. Nebo že je operace u tohoto stavu třikrát častější u žen, které rodí vaginálně ve srovnání se ženami, které porodily císařským řezem. Slyšíme jen málo, pokud vůbec něco, o pravděpodobnosti prolapsu pánevních orgánů, o děsivém stavu, při kterém pokles dělohy, močového měchýře nebo rekta způsobují chronické nepohodlí a často intenzivní bolesti během fyzické činnosti. Navzdory tomu, že prolapsem různého stupně trpí po porodu až jedna ze čtyř žen.  

Jakmile se dítě narodí zdravé, porodník je spokojen. Pokud je matka zničená, má prostě smůlu. A vůbec, co vlastně čekala?

Porodní kurzy, knihy o mateřství, soukromé porodní asistentky a duly nabízí povětšinou stejnou verzi příběhu: Všechno je to o hlavě, tedy stačí pozitivně myslet, nebát se a vše půjde snadno. Rodička za pár hodin porodí, v klidu, pohodě, samozřejmě jak jinak než přirozeně, tedy bez všech léků na tišení bolesti, bez epidurálu (protože není žádné béčko, co nevydrží ,,trochu“ bolesti), během bondingu se do dítěte totálně zamiluje a po šestinedělí je už opět plně v kondici, snad jako by ani nikdy nerodila…

Jaká je realita?

Všudypřítomný tlak na přirozené porody s minimálním lékařským zásahem se stále zvyšuje. Běda matce, která nechce projít porodní bolestí a ,,vychutnat“ si zázrak porodu.

Idea přirozeného porodu na těhotné ženy kouká zpoza každého rohu, navzdory tomu, že se počet žen s vysokým rizikem závažných komplikací nejen při porodu, ale hlavně po porodu rapidně roste.

Prvorodičky jsou mnohem starší než ženy předchozí generace. Průměrný věk novopečené maminky je dnes 30 let a více. A ačkoli je žena ve třiceti, dá se říci na vrcholu – krásná, úspěšná a sexy, biologicky již její tělesná schránka nějaký ten čas chátrá. Ať sportuje sebevíc, jí zdravě, stará se o sebe, fakta jsou neúprosná. Tělo člověka, respektive jeho stárnutí začíná již kolem dvaadvacátého roku. Věkový atribut rodiček je důležitý, protože riziko komplikací s věkem dramaticky stoupá. Co se dnes rovněž zvyšuje, je i porodní váha novorozenců, která hladkému průběhu porodu opravdu nepřidá.

Sečteno, podtrženo, staré matky tlačí velká miminka přes stále stejně malé vagíny, a to vše nezůstává bez následků, a tak počet traumatických porodů narůstá a narůstá a narůstá…

Problém po porodu? To máte fakt blbý

Novorozenci dostávají po porodu vynikající následnou péči – ihned po narození je vidí pediatr, poté znovu o několik týdnů později a poté každý druhý měsíc celý první rok. Pro většinu matek znamená poporodní kontrola jednu návštěvu u gynekologa, šest týdnů po porodu a tím to končí.

Při šestitýdenní poporodní prohlídce lékaři jen zřídka hledají poranění pánve. Gynekologové jsou vyškoleni, aby se ujistili, že se děloha vrací do své normální velikosti a že jakékoli poranění se hojí dobře a bez infekce. Nehodnotí svaly a tkáně, natož aby se rodičky zeptali na porod, či ho s ní dokonce detailněji probrali. Ostatně na to ani nemají čas. Prolapsy prvního stupně navíc často v lehu ani nevidí, prolapsy vyššího stupně už ano, ale často je bohužel vidět ,,nechtějí“ a pokud si rodička vysloveně nestěžuje či se přímo nezeptá, nemají potřebu ji o poranění pánevního dna informovat. Pokud si stěžuje, je jí mnohdy řečeno, že se vše ještě určitě srovná a hlavně ať cvičí cviky na pánevní dno. Jenže co je utržené, se už bohužel nevycvičí, i kdyby se novopečená matka, třeba rozkrájela.

Pravé porodnické umění nespočívá v tom, protáhnout dítě na svět vagínou za každou cenu…

Provádět plánovaný císařský řez každé těhotné, která se v porodnici jenom mihne? Ne to opravdu není řešení. Hlavním úkolem porodníků by mělo být zjistit, které ženy mají největší šanci na úspěšný vaginální porod a které nikoli a to nejdůležitější, informovat je o tom! Jedině tak totiž přestane počet traumatizovaných žen po porodu narůstat. Ne vše se dá zjistit dopředu, ale většina lékařů již dnes dokáže velice dobře odhadnout, zda porod půjde hladce a nebo bude komplikovaný a co všechno konkrétní ženě při konkrétním porodu hrozí. Přesto to ženám nemají potřebu sdělit a stále rozjíždí tzv. porody na zkoušku, jejichž výsledek je jim tak nějak již předem znám…