Je to 7 neděl co jsem porodila našeho krásného vysněného syna, na kterého jsme čekali. Máme jej pomocí IVF. Těhotenství bylo luxusní, kdyby jej měla takové každá maminka, svět je dokonalý. Co už ale dokonalé nebylo, byl porod. Chodila sem na cvičení, plno věcí zjišťovala, těšila se, až přivedu našeho chlapečka na svět. Přišel den D. Bolesti mi začaly ve 23 hodin hned relativně pravidelně po 7 minutách. Kolem 1 hodiny mi praskla voda a odešla zátka. Kolem šesté jsme dorazily do porodnice, kdy už sem měla pravidelné bolesti po 4 minutách, ale spodek se mi neotvíral, a na jejich CTG nic nebylo vidět, takže i když sem se kroutila jak had, tak dle porodní asistentky nerodim. Přijal nás pan doktor, který nekoukal jen do papírů ale i na mne. Byli jsme přijati na podmínku, že pokud se to do 2 hodin nerozjede, jdu si lehnout na lůžkové bez manžela.
Porodní asistentka na mne koukala, jak na hysterku, co řve při prvním píchnutí a nadělá, neustále peskovala co vše dělám špatně. Když jsem řekla, že to je hrozný, že to strašně bolí, sáhla do mne s tím, že se nic nepohlo a řekla způsobem, jako co bys chtěla, že porod bolí. Po 4 hodinách od příjmu, získali jsme čas navíc, protože asistentka šla k císaři, naznali že teda fakt rodím, bolesti sem měla po minutě, chtěla umřít, ale spodek jen 3 cm.
Tak se zavolalo ARO, že mi píchnou epidurál. Anestezioložky byly první, u koho sem měla pocit, že mi chtějí pomocí, že mi věří a chápou mne. První, které se ke mně chovaly, jako k člověku, k rodící mamince. Vůbec jim nevyčítám, že mi jej píchaly asi na 6x. Pomohly mi hrozně moc. Od epidurálu ta hysterka co nerodila, porodila do 2 hodin syna. O nějaké poloze vůbec nebyla řeč. O jakémkoliv domlouvání i čehokoliv během porodu. Bylo to stylem my si vás napolohujeme. Nástřihu sem se vyhla v poslední chvíli, že moc prosím, jestli by to nešlo bez něj. Odrodila sem naprosto bez poranění. A neposlouchala jak mne peskují kdy mám a kdy nemám tlačit, to prostě už nešlo. Syn se narodil, a já ještě musela do narkózy kvůli placentě, ale to jsem už neřešila hlavně, že byl syn v pořádku na světě.
Po porodu jsem se tělesně cítila skvěle, nic mne nebolelo, jako bych nerodila. Ale bolí mne stále duše. Porodní asistence jsem se omlouvala za to, že jsem tak vyváděla. Potom se chovala až dokonale, dělala ze mne pomalu rodičku roku. Ale já si říkám, že normální chování jsem potřebovala na začátku, ne na konci. A tak nad tím stále přemýšlím a stále mne to pronásleduje. Jsou ženy, které zažily horší věci než já, tomu věřím určitě, ale pocit zlosti, viny, selhání a že mi byl ukraden nejkrásnější den v životě mne nenechá být.
