Mizérie na druhou

Nejspíš je můj příspěvek bez pointy, ale potřebuju se někde ventilovat a v reálné životě mě nikdo vyslyšet nechce. Nemám za sebou císaře, krevní transfuzi a miminko je po porodu 100 % zdravé. Celkově bych si tedy asi stěžovat neměla a neměla bych porod brát jako trauma, ale nemůžu si pomoct, prostě se traumatizovaně cítím.

Porod začal 2 dny po termínu. V noci jsem pocítila první nepravidelné, ale bolestivé kontrakce. Volala jsem do porodnice, kde mi ale řekli, že to jsou nejspíš poslíčci a není nutné prozatím do porodnice jezdit. Nejdříve si mám dát sprchu a pak znovu zavolat.

Měla jsem pocit, že mě neberou dost vážně. Jako poslíčci mi to nepřišlo. Po čtyřech dalších hodinách jsem už do porodnice nevolala, a navzdory tomu, že kontrakce opravdu nebyly pravidelné a intervaly mezi nimi byly extrémně dlouhé jsme do porodnice vyrazili.

Po příjezdu do porodnice mi mezi dveřmi praskla voda. Jak asi všechny víte, po prasknutí vody se kontrakce stávají bolestivějšími. Vyplňování papírů s příjímající sestrou bylo jako tortura. Přišel lékař, vyšetřil mě a řekl, že jsem na 7 cm otevřená. Prý proč jedu tak pozdě? No proč asi?!

Jdu rovnou na sál. Už se to dál nedá snášet. Chci epidurál, ale anesteziolog má prý jinou práci a už je stejně pozdě. Nabízejí mi entonox, s vděkem ho příjímám.  Bohužel ale nemám pocit, že by mi pomohl. Je to jen horší a horší. Asi po další hodině a půl z výrazu porodní asistentky, která mě přišla zkontrolovat, odtuším, že miminku začal zlobit monitor.

Najednou začnou všichni běhat sem a tam, kromě porodní asistentky přibíhá asi 6 dalších lidí ze všech směrů. Jsem úplně nahá, bolest je krutá a kolem je chaos. Bolestí musím řvát.. Do toho na mě začne křičet porodní asistentka, prý ať neřvu. Není třeba křičet, všichni mají děti a tak vědí, že to bolí!

K porodní asistence se přidává lékař, jeden z hloučku, který se na sále vytvořil. Ležím tam s roztaženýma nohama a dle pokynů je dávám do držáků. Cítím se jako bych byla v podivné reality show se všemi těmi lidmi v místnosti, kteří se na mě dívají.  Respektive se mi dívají přímo do rozkroku. (BYLO TO OPRAVDU NUTNÉ?)

Tlačím ze všech sil, ale doktor mě instruuje, ať tlačím víc a že se dost nesnažím. Víc to nejde, křičím na něj. Ne, ne, ne a zase ne, kroutí hlavou, nevěří mi. Prý to vidí, že se nesnažím. Musím tlačit víc, miminku opravdu není dobře. Další kontrakce, cvaknutí nůžek, epiziotomie. Miminko je na světě.  Na chvíli mi ho dají do rukou, ale necítím nic, vůbec nic. Vlastně mi ani nedošlo, že už vyšel ven. Koukám na něj, jsem v šoku. Syn vypadá šokovaně též.

Pak si ho někdo vezme na vážení a měření. Já mám pořád nohy v madlech. Na řadu přichází šití, které bolí, i když mi doktor tvrdí, že už mě bolet nemůže. Spolek všech přihlížejících se ale nerozchází, pořád tam postávají a koukají mi do rozkroku. Je mi strašně. Třesu se, přijde mi, že mám horečku, cítím se slabě. Po šití mě po dvou hodinách převáží na pokoj. Syn je několik hodin v inkubátoru a pak mi ho konečně dají.

Pobyt na šestinedělí je víc než divný. Nemůžu sedět, špatně se mi chodí, přesto se snažím o syna pečovat, jak nejlépe dovedu. Ráda bych se od sester naučila co nejvíce, ale každá radí něco úplně jiného, jsem z toho zmatená. Co mi jedna poradí, za to mi druhá vynadá. Připadám si tam jako debil.

Myslela jsem, že doma se vše zklidní, já se dám do kupy a celá to nemocniční mizérie skončí. Místo toho začíná mizérie číslo dva. Týdny po porodu jsou totiž agónií též. Celých dvanáct neděl nemůžu sedět, pořád se mi špatně chodí, respektive nechodím vůbec, jen se tak ploužím. Na prohlídce po konci šestinedělí mi je řečeno, že je jizva zhojená. A vzhledem k tomu, že jsem neměla sekci, je mi taktně naznačeno, že nemůžu být pořád v bolestech. Vlastně si vůbec nemůžu stěžovat, protože jsem měla celkem rychlý „přirozený“ porod.

Je to už 10 měsíců, ale stále se cítím být v šoku. Zdá se mi, že jen proto, že se jsou lékaři zvyklí zabývat se porody a šitím každý den, nikdo se vlastně nedomnívá, že to hodně bolí, že je to traumatické, nebo že by měl při a po Vašem porodu zachovávat slušné chování a ponechat ženě alespoň špetku důstojnosti.

Do dnešního dne mám noční můry a budím se v panice. Kolem porodnice nemůžu ani projít. Zážitek z porodu mi zničil moje první měsíce s miminkem.

Chtěla jsem vždy děti dvě, ale vím, že neexistuje způsob, jak něčím podobným znovu projít. Možná bych se cítila trochu lépe, kdyby se mnou lékaři víc komunikovali, kdyby mě poslouchali a kdyby brali v potaz to, co říkám. Ale nevím, možná by ani to nepomohlo. Vypadá to, že budu mít jediné dítě, něco, co jsem nikdy nechtěla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.